#675 KDYŽ TA HEZKÁ SLEČNA PROMLUVÍ A UKÁŽE SE, ŽE JE ÚPLNĚ, ALE ÚPLNĚ BLBÁ
Posted: Září 10th, 2013 | Author: Attila, Bič Boží | Filed under: Attila Bič Boží | 14 Comments »Jsem v podstatě hodně povrchní člověk: mám rád lidi, kteří jsou chytří, hezcí a dobří. Ne snad, že bych těmi, co jednu či více z těchto charakteristik nemají, pohrdal, odmítal se s nimi stýkat nebo plánoval jejich internaci ve sběrných táborech. Prostě jenom v dlouhodobém horizontu preferuji společenský styk s lidmi, kteří mě uspokojují z estetického, intelektuálního i morálního hlediska.
Rozpoznat, zda se mi někdo líbí, je záležitostí pár vteřin. Ty další dvě vlastnosti člověk ale poznává až z bližší vzájemné interakce – málokdy potkáte člověka, který zrovna jí sklo nebo mlátí tulení mláďátka bejsbolovou pálkou, takže lze o jeho inteligenci či dobrotě ihned s úspěchem pochybovat. Mnohokrát jsem se tedy přistihl, že hezkým lidem – a co si budeme bublat, vzhledem k mé orientaci zejména hezkým dívkám – nadržuju. Že tak nějak a priori očekávám, že půvabná tvář znamená i dobré srdce a bystrou mysl. O to hořčí jsou zklamání, když jediné, po čem toužím po pár větách s dotyčnou, je obří facepalm.
Třeba ta slečna barmanka, která nás obsluhovala o víkendu na svatbě. Od pátečního poledne do sobotního večera probíhala naše komunikace velmi jednoduše: když jsem poprvé přišel na bar, usmála se na mě a zeptala se, co si dám. Já se taky usmál, řekl, že malou plzeň, ona mi ji natočila a s úsměvem podala. Když jsem chodil na bar později, ptala se s tím samým úsměvem, zda si dám zase malou plzeň, takže mně stačilo přitakávat. A u toho to mělo skončit, další nebylo potřeba.
Jsem ješita ješitnej, takže když se se mnou dala v sobotu večer do řeči, bylo mi to samozřejmě tuze příjemný; bejt svobodnej, dokázal bych si s ní klidně představit nějaký techtle mechtle v křoví za chalupou. Už ale po pár jejích větách se začala ručička na tachometru tuposti nepříjemně cukat a když se po nějakých deseti minutách třikrát otočila kolem vlastní osy, zbaběle jsem prchnul do hajan. Prostě si nemůžu si pomoct: když někdo vyvolá debatu o foukaném skle, pak si splete Bořka Šípka a Bořka Slezáčka a hlavně na svém omylu tvrdošíjně trvá, já už se s ním zkrátka s vážnou tváří bavit nedokážu.