#628 BÁJNÁ LHAVOST

Všichni si občas zalžeme. Zcela vědomě. Aspoň maličko. Někdy to není úplně košer – jako třeba když zatloukáte milostný poměr se ženatým šéfem nebo když ráno, prakticky ještě z nonstopáče, voláte mamince, že na ten oběd přijdete asi decánko později, protože máte ještě hodně práce. A některý milosrdný lži jsou, v rámci zachování dobré nálady a hezkých vztahů, snad naprosto nezbytné. Dejme tomu, že vaše nejlepší kamarádka přijde v šatech, který vám nejsou úplně po chuti, ale ona je nadšená a dychtivě touží po vašem názoru. Tak jasně že místo slova příšerný řeknu něco jako jojo, pohoda. To se prostě může stát. Průser je ale s lidma, kteří to přepálej a nenávratně se přestěhujou do říše fantazie…

Málo co je mi tak nesympatický jako chronicky ulhanej jedinec, kterej už ani sám neví kde je pravda a kde lež. Pohádkář, který dokáže z každého rozhovoru udělat nepříjemnou událost. Baron Prášil, kterej místo opepření historky nějakým nadsazeným detailem vysype do zcela smyšlené báchorky celou pepřenku. Bleh.

Někteří sedmilháři se, chválabohu, prozradí velice rychle a sami. To jsou lháři amatéři, kteří si nepohlídaj ani základní data z právě odvyprávěné (a zpravidla nezáživné) historky o celnících, který u nich naši hulení a pak si s nima dali brko (atp., znáte tyhle typy historek, ne?), takže není těžké si pár kontrolníma otázkama ověřit, že se jedná o neo Pinocchia a klidit se co nejdál.

Horší to je u zkušenějších ukecánků, se kterými dokonce třeba navážete vztah… Vopravdu mě sere se s někým seznámit, porozumět a neodhalit, že to je jen jakási iluze kamarádství nebo pracovní spolupráce. Hrozivě mě vytočí, když dané osobě začnu důvěřovat nebo pro ní už začnu něco dělat. Ale někdy to prostě fakt není hned znát! Někdy to holt trvá měsíc, dva, deset… než mi dojde, že to smrdí. Že si povídáme někde u piva a najednou tu vůbec nesedí jisté detaily z dětství, o kterých jsme se bavili minule. Že se od někoho dozvíte, že vaše nová kamarádka vůbec nestuduje (a už vůbec ne tu školu, o které jste se bavili) a při upozornění na to vám začně tvrdit, že vám nikdy nic takového neříkala. Že se v podezřele nápadných intervalech začne měnit obsah a náplň vaší pracovní dohody a že když někam zavoláte jméném svého kolegy, tak ho tam vůbec neznají a v životě o něm neslyšeli. A on vám zas a znova bez mrknutí oka řekne, že to spletl, ale že tentokrát už na to peníze fakt má!

That awkard moment, kdy vám dojde, že jste měli smůlu a narazili na bájného lháře…

Je to prý porucha osobnosti. Tomu ráda věřím! Společnost člověka trpícího bájnou lhavostí mě šíleně vyvádí z míry. Ono totiž není zrovna dvakrát srandovní zčistajasna zjistit, že jste se nevědomky zamotali do neskutečný sítě keců a nesmyslů a složitě hledat, kde všude to zanechalo bordel nebo kde všude se někdo takovej oháněl vaším jménem.

Pseudologia phantastica je obsedantně-kompulzivní sklon vymýšlet a sdělovat nepravdivé, neskutečné události zaměřené k upoutávání pozornosti.

Achjo.

Follow

Všichni si občas zalžeme. Zcela vědomě. Aspoň maličko. Někdy to není úplně košer – jako třeba když zatloukáte milostný poměr se ženatým šéfem nebo když ráno, prakticky ještě z nonstopáče,...