#602 LOUPÁNÍ KEDLUBNY

Posted: Květen 29th, 2013 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 16 Comments »

Nejsem žádnej zásadní fanda do zeleniny. Kdyby hrála v televizi mrkev s vokurkou, nechá mě to spolehlivě chladnym, možná tak ještě mrknu ve zprávách na výsledek cherry rajčat s řapíkatym celerem. Ale existuje jedna zelenina, pro kterou bych byl klidně hooligan, rval se se supporterama červený řepy a běhal po ulicích a řval: “Héja, héja, kedlubna!”

No jo, jenže sníst kedlubnu neni úplně triviální záležitost. Jasně, šlupka neni nic, co by člověka u rostlinnejch produktů nějak zásadně překvapilo, ale je tu jeden zádrhel, kterej konzumaci kedlubny dost komplikuje. Zatímco třeba u pomeranče lze šlupku pouhými prsty snadno oddělit od sladké dužniny, svlíkání kedlubny je záležitost delikátnější než svlíkání nejistý gymnazistky.

Nevim, do jaký míry se v kedlubnách vyznáte, takže mi pro jistotu dovolte vást stručně uvést do kedlubní anatomie. Kedlubna má dva základní druhy tkáně. Jednak tu bílou, křehkou, šťavnatou, která tvoří velkou část kedlubny (s případnejma patologickejma změnama směrem k dřevnatosti), a pak část nazelelenalá až zelená, méně šťavnatá, aromatičtější. A s tou je právě potíž, protože ta se skrývá zejména v horní části kedlubny těsně pod slupkou, je jí mnohem míň, takže ji má Attila mnohem raději.

A jsme u jádra pudla. Loupání kedlubny je totiž záležitost vyžadující takřka chirurgickou přesnost, je to stokrát delikátnější problém, než když se partička andělů snaží o světovej rekord v počtu bytostí na špičce jehly. A jestliže máte kramlavý ruce jako já, je to klasická lose-lose situace: buď zakrojíte moc, čimž se připravíte o spoustu dobroučký zelený tkáně. Nebo zakrojíte málo a na kedlubně zůstanou kusy šlupky, který vám zalezou do zubů při konzumaci. A když už se vám náhodou podaří kedlubnu oloupat tak akorát, stejně se nakonec bodnete vostrou kudlicí do dlaně a než zastavíte krvácení, voloupaná kedlubna se z kuchyně záhadně ztratí.

«
»