#603 „PROSIMTĚ, TY STÁTNICE DÁŠ LEVOU ZADNÍ!“

Stal se zázrak. Nikdo už tomu moc nevěřil, rodina v to vážně ani nedoufala a mně samotné se z toho tají dech, ale je to tady. Po nekonečných pěti letech studia jdu za dva týdny ke státnicím. Jediný, co mi teď zbývá je se učit, se učit, se učit. Ale kdybych se pořád jen se učila, stejně by mi to pak ani nešlo, no znáte to, člověk sem tam potřebuje mezi lidi, aby se s nima po těch čtrnácti dnech nebál mluvit. Jenže s blížícím se termínem obhajoby má nervozita stoupá a s ní i frekvence tzv. „uklidňujících“ vět.

Poslední dobou mám (před)maturitní déjà vu. Pane na nebi, kolikrát já jsem před „zkouškou dospělosti“ slyšela, že maturita je fraška?! Něco vám povím. Nebyla. Fakt ne. Noc předtím jsem měla něco na způsob panické ataky a i když jsem nakonec odmaturovala s vyznamenáním, nemůžu říct, že by to byla procházka růžovou zahradou a výsledek šťastné shody okolností. Holky z kapely Holki kdysi říkaly, že „vzpomínky zůstanou“. Měly pravdu, po pěti letech od maturity na to ale nevzpomínám s nostalgií a dodnes se mi o tom zdaj‘ noční můry.

Ukolíbačky starších a vzdělanějších mi nepomáhaly tehdy a nepomáhaj‘ mi ani teď. Naopak. Pokud je to taková legrace a zkouška, ve které by obstál průměrně inteligentní orangutan, byla bych, v případě neúspěchu, za ještě většího dementa, než jsme doufali.

Mě totiž historky o tom, že jste chladnokrevní frajeři, kteří měli zprdelekliku, skutečně nepomohou. Tohleto jsou moje státnice a samozřejmě že doufám, že to dám jak po másle a odříká se to samo, ale taky to tak bejt nemusí! A dokud to nebudu mít za sebou, tak to prostě v pohodě není a nebude!

A tohle je ilustrační obrázek chlapce z 1. ročníku, kterému jsem řekla, ať se zkouškovýho vůbec nebojí, že v prváku je to všechno úplně primitivní, no vážně – není se čeho bát!

Follow

Stal se zázrak. Nikdo už tomu moc nevěřil, rodina v to vážně ani nedoufala a mně samotné se z toho tají dech, ale je to tady. Po nekonečných pěti letech...