#538 HLASOVÁ SCHRÁNKA

Telefonní záznamníky v americkejch filmech mi v devadesátejch letech připadaly jako absolutní vrchol moderní techniky. To jsem takhle přijel z víkendu, kterej jsem strávil otročinou na rodinných latifundiích, a říkal jsem si: co když mi někdo volal, něco důležitýho mi chtěl a nemohl mi to říct? Jó, mít tak záznamník, to by bylo něco! Jasně, pokud bychom záznamník bývali měli, asi bych občas prožíval mírný zklamání z toho, že mi nikdo nevolal, protože jsem každýmu u prdele. Ale s tím bych se klidně smířil; na rozdíl od kolegy Erbena jsem odmalinka přesvědčenej, že lépe je poznati jistotu, byť by se jevila strašlivou, než v mylné naději sníti.

Když jsem si pořídil první mobil, s nadšením jsem si hlasovou schránku aktivoval. Tenkrát mi to dávalo smysl; mobil zas tolik lidí nemělo, běžně se na mobil volalo ze stabilu, takže možnost někomu zanechat zprávu byla poměrně užitečná. Pokud si ji teda ten někdo vybral; pamatuju experty, co měli hlasovou schránku aktivovanou z obchodu, ovšem na výtku, že na zanechaný vzkaz nezareagovali, se culili jak měsíček na hnůj a konstatovali, že si hlasovku nevybírají, protože je to moc složitý.

Sám už teda hlasovku spoustu let nepoužívám a když na ni narazím, vždycky mě to nasere. Jednak to stojí love, že jo. Sice pár korun, jasně, ale proč mám platit, když se vlastně nedovolám? Mnohem férovější přístup by podle mě byl, kdyby mi robotickej hlas po pár zatůtáních řekl: “Volaný to nezvedá, chcete mu namluvit zprávu do hlasové schránky?” A rozhodlo by se až podle toho, jestli bych zmačknul jedničku, nebo křížek.

Ještě mnohem hejtuhodnější je ale situace, která se mi přihodila teď o víkendu: volám někomu, kdo má telefon určitě u sebe, jen ho nezvedá, protože ho nejspíš neslyší. Pokud by neměl hlasovku, tak prostě vytočim jeho číslo a nechám vyzvánět na plnej céres s nadějí, že si dřív nebo později všimne. Takhle jsem ale vytáčel do alelujá asi patnáctkrát za sebou a vždycky se snažil odhadnout, v jakém okamžiku mám hovor zrušit. Snaha byla pochopitelně marná; hovor se s jistotou do hlasové schránky přepojí přibližně desetinu sekundy před tím, než ho červenym čudlíkem zrušíte.

Když se zkrátka někomu dovolám do hlasovky, mám dotyčnýmu vždycky chuť nechat zprávu přibližně ve znění dnešního hejtu. A neudělám to jenom proto, že je jasný, že když bych se rozohnil a byl v tom nejlepším, tak by telefon pípnul a oznámil mi, že délka zprávy je omezena. A i kdyby nepípnul, stejně bych neměl žádnou jistotu, že si volanej ten vzkaz poslechne.

Follow

Telefonní záznamníky v americkejch filmech mi v devadesátejch letech připadaly jako absolutní vrchol moderní techniky. To jsem takhle přijel z víkendu, kterej jsem strávil otročinou na rodinných latifundiích, a říkal...