#537 SMRADLAVÝ LIDI

Nejsem nějakej odérovej fašista, co si myslí, že i horník po osmi hodinách fárání musí vonět jako po fialkách. Ale je myslím všem jasný, že i vůně dělá člověka.

Samosebou, že jsem už v dětství vnímal smrad strejců, co stáhli denně půl kartonu startek. Ale nějak jsem tomu nepodlíhal, podobně jako nechytám hysterák, když potkám v tramvaji bezdomovce, co je rád, že svůj vymrzlej kavalec mohl na chvíli vyměnit za šláfung v teplíčku MHD a teď nejspíš sní o tom, jak se válí někde na pláži na Floridě a bydlí v pětihvězdičkovým hotelu, kde má nekonečný zásoby Okeny. Prostě ho nechám žít a přejdu do vedlejšího vozu.

Víc mi otázka vůně zasáhla do života v časech hormonálního rozpuku – přesněji v tanečních. Ta opojná doba celonočních opušťáků rodinnejch kasáren, kterou otvíraly velký balící plány a uzavíralo ponížení v rámci problitýho rána, měla – co si tak pamatuju – jedinou vadu: A to když člověk zaspal během pánský volenky ve startovních blocích a zbyla na něj jen vykřičená slečna, o který se vědělo, že podceňuje otázku antiperspirantu… a od který se při každým výraznějším pohybu rukama vzedmul takovej puch potu, že museli i šatnářku křísit. Zvlášť když došlo na mazurku a tuhle zkázu si všichni ti uhrovití jelimani předávali z ruky do ruky, bylo to tak drastický vystřízlivění z dospěláckejch erotickejch snů, že si slabší povahy rychle sbalily svý bílý rukavičky a fotrovu placatku s výčepní lihovinou a sprintovaly domů, chytit se s brekem máminý sukně s tím, že mezi ty bubáky už nikdy nevlezou.

Tyhle traumata se ale přepily a mnohem zapeklitější situace přišly po letech. Třeba když zatouchá člověk, s nímž prostě musíte přicházet každej den do kontaktu. Takovej tchoř na pracovišti – jedno jestli zanedbává hygienu nebo se proti němu spikly potní žlázy a den co den mu vyhlašujou nukleární smradoválku – to je větší průšvih než psychopatickej šéf s patolízalskejma kolegama dohromady. Takový smrdutý existenci se prostě neubráníte. Nemůžete jí vpálit do ksichtu, že si její příchod občas spletete s odstávkou hovnocucu – prostě se jen budete zbaběle snažit omezit kontakt na minimum, co nejvíc věcí pořešíte přes mail a telefon (i když dotyčnej sedí jen o dvě kukaně dál) a jakmile zaregistrujete, že ten toxickej mrak míří přímo k vašemu stolu, zhluboka se nadechnete a pustíte se do závodu s časem.

Dvojnásob blbý je to, když se v tuhle chemickou zbraň promění někdo vám blízkej, nedej bože kamarád. Náznaky nezabíraj, parfému na stole si dotyčnej nevšimne, dvojsmyslný poznámky ústí v záchvaty smíchu, kdy se i inkriminovanej pachožrout láme v bok a vypráví veselý historky o smradu. A říct to na rovinu nejde… málokterej přítel by tu pravdu ustál, třeba Pepovi, se kterým se vídáte jednou týdně na pivu, asi nebudete hned omlacovat o hlavu otázky hygieny a podstrkovat mu katalog z online parfumerie. Ale ani mnohem lepšímu, klidně nejlepšímu kámošovi se taková věc neříká snadno. Kdyby přišel kapitán Kirk za Spockem a oznámil mu, že smrdí jako pytel psích hoven, taky by to jejich superpevný přátelství narušilo. A to spolu tihle dva prolítli vesmírem tam a zpátky, umírali si v náručí a ještě jsou oba vrcholně racionální.

Follow

Nejsem nějakej odérovej fašista, co si myslí, že i horník po osmi hodinách fárání musí vonět jako po fialkách. Ale je myslím všem jasný, že i vůně dělá člověka. Samosebou,...