#502 ŽE UŽ SE NIKDY NESHLEDÁM SE SVOJÍ PRVNÍ BASOU

Někdy v patnácti, po třech letech strávenejch poslechem The Beatles, jsem se rozhodnul, že chci bejt taky rocková hvězda, a že jsem měl rád Paul McCartneyho, při výběru nástroje padla volba na baskytaru. Má míň strun než kytara, tak říkal jsem si taky, takže bude jednodušší na ni hrát, to je přecivá logický. Na svojí první brigádě jsem kasíroval čtyřiadvacet vočí na hodinu hrubýho, takže můj rozpočet byl dost omezenej; na podzim roku čtyřiadevadesátýho jsem tak sobě v bazaru ve Štefánikově ulici zakoupil za dva litry nástroj zvaný Jolana Disco Bass.

Kdepak, starý dobrý devadesátky; verky z období komunismu ještě neměly ten správnej vintage feeling jako dneska, naopak na ně bylo pohlíženo s despektem jako na verky z období komunismu. Takže já bloud si červenou krásku nenechal, ale o dva roky později jsem ji prodal spolužákovi z gymplu (a místo vysoce stylový záležitosti jsem si pořídil bezpohlavního jakože fendra precišna). Nutno ovšem konstatovat, že jsem na prodeji nebyl nikterak škodnej, ba právě naopak; spolužák tomu moc nerozuměl, takže jsem mu Jolanu střelil za dva osum a ještě jsem se přitom tvářil, že mu dávám super cenu.

Ovšem karma je pěkná čubka, jak se dozvíte v poučení, který na vás čeká na konci tohohle příběhu, kterej je blíž, než si myslíte, protože se náhle z roku 1996 přenášíme o šestnáct let dopředu, konkrétně do předpředminulýho tejdne, kdy si Attila, kterej poslední dobou asi díky novejm otcovskejm zkušenostem bejvá občas trochu nostralgickej, uvědomil, jak ho sere, že svoji první basu, co si koupil za prachy ze svojí první brigády, nemá doma. Tím spíš, že když bych dneska vylezl s takovym nástrojem na pódium, udělám větší parádu než s Fendrem z vopravdový Emeriky.

Takže jsem napsal bejvalýmu spolužákovi, poptal se na zdraví, na rodinu a hlavně teda na svou starou basu a spolužák za pět minut odpověděl, že zdravíčko slouží, rodina se rozrůstá a že mi basu dá klidně za pár šupů zpátky, jenom že je otázka, kde vlastně ta basa je, neb už na ni dávno nehraje. Takže já se začnu tetelit v představě šťastnýho shledání s Gábinou, jak jsem Jolaně ty dva roky, co se mnou sdílela pokoj, říkal, už se těšim, jak exspolužáka zase natáhnu, dám mu litr, ať nežeru – když náhle přichází další mail, že basu měla naposledy exspolužákova ségra v bytě, kterej před několika lety vykradli a v rámci lupu si odnesli i čtyřstrunnou krasavici. Takže ultimo, u Bucků zhasli, už je navždy jasný, že nostalgická vzpomínka na tenhle konkrétní kus dřeva se už nikdy nezhmotní a zůstane navždycky už jenom vzpomínkou.

Koupím červenou Jolanu Disco Bass.
Nabídky prosím do komentářů.

Follow

Někdy v patnácti, po třech letech strávenejch poslechem The Beatles, jsem se rozhodnul, že chci bejt taky rocková hvězda, a že jsem měl rád Paul McCartneyho, při výběru nástroje padla...