#448 NICNEDĚLÁNÍ V PRÁCI

Vidím údiv ve vašich strhanejch tvářích a slyším, jak se nechápavě drbete na přepracovanejch hlavách. Říkáte si: Může být něco lepšího, než zevlit za cizí peníze? Jo, může. Skoro všechno…

Když má totiž člověk chodit do kolbenky na devět hodin denně s vědomím, že už před desátou není do čeho píchnout, je to tak těžkej zápas s nudou, že by si ho snad nedal ani David Rath ze svý vazby. Euforie prvních proflákanejch dní rychle zmizí. A zůstává jen prázdno.

Hodiny strávený na Facebooku nic reálně hodnotnýho nepřinesou, memy a vtípky jsou na jedno brdo, webový seriály se omrzej, a když člověk oddělí na magazínech a zpravodajskejch portálech žvásty od jakkoliv podnětnejch věcí, má po deseti minutách taky vystaráno.

Zbytek dne tak musí strávit na cígopauzách, korzováním po chodbách, dřepěním na záchodě, obědváním o třech chodech a pětinásobným svačením, pomlouváním vedení, koketováním s kolegyněma a celkovým fingováním zaneprázdněnosti, což jsou všechno věci, který neprospívaj duši ani tělu. A znaví i notorickýho povaleče, natož člověka, co považuje každou prošustrovanou hodinu života za průser.

Z bezcílnýho vysedávání navíc málokdy vzejde něco dobrýho. Asi nikdo během něj ještě nepřeformuloval teorii relativity, zato je strašně lehký začít pochybovat o pevnejch součástech života, který normálního makajícího člověka drží pohromadě.

Jo, prožil jsem si to důkladně na vlastní kůži. A už po měsíci začal závidět hajzlbábám z Florence, že si našly job, ve kterým se můžou co minutu ohnout pro pětikačku. Nenudí se a navíc má jejich existence jasnej řád, protože každej vyprázdněnej měch, každý znuděný pozdravení a každý zavrčení „Chybí ještě koruna!“ jasně značí, že je jejich život zas o pár halířů bohatší. A že jejich práce má nějakej smysl.

Follow

Vidím údiv ve vašich strhanejch tvářích a slyším, jak se nechápavě drbete na přepracovanejch hlavách. Říkáte si: Může být něco lepšího, než zevlit za cizí peníze? Jo, může. Skoro všechno…...