Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #41 VYBÍJENÁ

#41 VYBÍJENÁ

Posted: Leden 27th, 2011 | Author: | Filed under: Achjo Bitch | 15 komentářů »

Všichni milují míčové hry. Minimálně teda při tělesné výchově na ZŠ všichni milovali míčové hry. Všichni uctívali ten olezlej, rozpadající se volejbalovej míč a veškeré hrátky s ním spojené. Všichni – až na Achjo Bitch.

Ze všech míčových her je mi nejodpornější vybíjená. Agresivního kokota, kterej tohle zlo vyvíjel, bych fakt ráda poznala a řekla mu něco o tom, jaký to je bejt malý dítě, který nemá moc postřeh a který při rozdělování do týmů zůstane poslední v řadě, protože tady šlo kamarádství celkem stranou. Stačilo zvolat „ták děti, dáme si vybiku“ a chór vybíjecích talentů sborem zařval YEAAAH, no konečně, no jistěé, to jsme dlouho nehráli, zatímco já jsem simulovala akutní bolest břicha, která se dala vyléčit jedině pobytem v šatně nebo na lavičce.

Ať se snažím sebevíc, na vybíjený prostě nenacházím nic pozitivního. Nepletu se snad, když mám dojem, že tam jde jen o to, jak to do někoho co nejvíc napálit míčem? SUPER, počítejte se mnou, modřiny já miluju a když je miluješ, není co řešit.

A tak možná jsem měla jenom ultra smůlu na bohem nadané spolužáky a spolužačky, který uměli chytit míč, ne, oni se doslova vrhali pod rány, které jim z jednoho metru mířili direkt na hruď. Na holky a kluky, který uměli včas uskočit, ten míč rychle popadnout, 3x ho přehodit a mít tedy tzv. nabito. Nejen že většina z nich to uměla, oni působili dojmem, že z toho maj upřímný potěšení.

Takže když já jsem chtěla dělat vcelku bezbolestné (leč efektní) hvězdy a přemety, ostatní dychtili po tom, hlasitě počítat přehozy přes hřiště. Pamatuju si, jak po sobě všichni ječeli něco jako „první rána kapitána nabitá“. Tyvole!

Asi už jste teda pochopili, že v sekci Míčové hry jsem takovej ten nemotornej článek, kterýho si lidi brali do týmu, protože jim většinou nic jinýho (a nikdo jinej) nezbýval, a pak na mě všichni tak maximálně sesílali strašnou zlobu, když jsem, celkem spolehlivě, nechytla nějakej ten zásadní míč a mařila tak kolektivní naději na vítězství. Taky se u vás o těhle momentech mluvilo ještě druhej den u oběda? Taková nekonečná elektronická tužka, žádnou jsme přirozeně neměli, ale kdyby něco takovýho existovalo, každej by se po ní sápal…

Jóó, resp. Néé, vybíjená mě prostě neoslovila ani psychicky, ani fyzicky, ani vůbec. Zlatý stupidní a podobně adrenalinový Rybičky, rybičky, rybáři jedou, sice se tam lidi taky chovali jak hyeny, ale nikdo se nikoho nesnažil přizabít žádným posranym míčem.

P.S: Chystám ještě druhý díl téhle nelidské kauzy pod názvem Vybíjená všichni proti všem s podtitulem Oplatky se nepečou.

Doprdele proč si to nechytla?!?!?! Teď nemáme nabito…

«
»