#399 SPOLUŽÁCI, CO NECHTĚJ PŘIJÍT NA TŘÍDNÍ SRAZ

Minulý týden ve čtvrtek jsem měl sraz se spolužáky ze základní školy po dvaceti letech. Musim přiznat, že mě vlastně dost sere i ten samotnej fakt, že je to dvacet let po základce. Jinými slovy “mládí v hajzlu, do důchodu daleko”, přičemž tohle heslo je obvzlášť hořké pro moji generaci, která se při současnym přístupu k budování státu vysokejch důchodů rozhodně nedočká.

Nějaký srazy jsme měli na konci devadesátejch let, ale od tý doby jsme se nějakejch minimálně dvanáct let neviděli – a v takovym případě by se podle mě na srazy chodit mělo. Samozřejmě chápu ty, kteří zrovna vegetujou kdesi daleko za hranicema naší republiky. Někdo slíbil, že dorazí a na poslední chvíli mu do toho něco vlezlo – dobře, život je otázkou priorit. Absolutně ale nechápu ty (dva) spolužáky, kteří na první e-mail s otázkou, zda vůbec chtějí přijít, odpověděli rázným ne.

Rozuměl bych tomu, kdybychom byli nějaká pekelná třída a ty dva každou přestávkou cpali do odpadkového koše. Jasně, jeden z těch dvou do našeho kolektivu nikdy stoprocentně nezapadl a možná jsem k jeho lehkému outsiderství přispěl i já, vytvořiv mu podle jeho oblíbené kopací techniky hanlivou, leč oblíbenou přezdívku Bodliňák.

Že ale nepřišel ani ten druhej, kterej byl sice poměrně nemluvnej, ale v kolektivu docela oblíbenej, tomu prostě nerozumim vůbec a přijde mi to prostě nezdvořilý. Hlavně vůči tomu spolužákovi, se kterym všechny přestávky v pátý třídě hráli pod lavicí fotbal s bačkorou.

Follow

Minulý týden ve čtvrtek jsem měl sraz se spolužáky ze základní školy po dvaceti letech. Musim přiznat, že mě vlastně dost sere i ten samotnej fakt, že je to dvacet...