#398 ROZKOUSNOUT NOVÝ KOŘENÍ

Posted: Červen 26th, 2012 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | No Comments »

Miluju zelený a černý pepř. Ten černý si melu do polévek v množství větším než malém, nakládaný zelený si přidávám do sendvičů – ale jednoznačně nejlepší je rozkousnout celý černý pepř.

Samozřejmě nejdu do kuchyně, nezašmátrám v pytlíku a nevložim na stoličky. Pepř musí být vyvařený. V polévce. V omáčce. V zelí, to je největší delikatesa. Docela by mě zajímalo, kolik je nás takovejch v populaci; mám totiž pocit, že kulaté černé koření nalezené v pokrmu dávají lidé s odporem na kraj talíře spíš, než že by ho nadšeně zchálovali.

Bohužel, pepř má jednoho nevlastního sourozence, kterej se jmenuje nový koření, a to se bohužel vyskytuje dost často tam, kam se dává i pepř. A přestože nový koření nevypadá úplně stejně jako pepř, jistá podobnost tam je a člověku se tak nejednou stane, že s nadšením kousne do zrnka a čeká známou palčivou příchuť pepře – jenže je to nový koření.

A nový koření neni vůbec, vůbec, vůbec dobrý. Dlouho jsem přemejšlel, co mi vlastně jeho (ne)chuť připomíná a došlo mi to v sobotu, kdy jsem nové koření nedobrovolně koštoval zatím naposled. Pamatuju si z období chození na borůvky na odpornýho zelenýho nebo hnědýho brouka s pavézovitýma krovkama, kterej smrděl jako bolavá noha (jak zněla jedna z nápaditých metafor mojí babičky). Fuj, fuj, fuj, když kousnu do novýho koření, mám pocit, jako když rozkousnu kněžici.

«
»