#789 DOVOLENÁ S FILMAŘEMA

V půlce března mi volá kámoš a prej co dělám od půlky dubna do půlky května a já, že nevim, a von, ať prej s nim jedu do Indonésie, že tam jede točit, a já, že jedu, protože pořádnou dovolenou jsem neměl čtyři a půl roku, takže jednadvacátýho máme spicha na Ruzyni, kamery a stativy a GoPro a foťáky a zelená tejpa a šedivá tejpa a hadříky na objektivy, to všechno se naskládá do zavazadlovýho prostoru a za dvacet hodin vycházíme v Jakartě z klimatizovaný letištní haly a ocitáme se v tropický prádelně.

Byli jsme třeba na Ijenu, což je činná sopka na východní Jávě, v níž vytejká na světlo bóží tekutá síra a místňáci lezou do kráteru, rozbíjej ztuhlou síru na kusy a v koších ji tahaj ven a prodávaj za osm set rupií kilo. Tu noc jsme ani nešli spát, protože ten kámoš chtěl natočit, jak tam ta síra modře hoří, takže jsme z hotelu vyrazili někdy v jednu v noci, ve tři dojeli džípem do osady pod sopkou, pak jsme se drápali tři kilometry do šílenýho krpálu se spoustou techniky na zádech a pak zase tři sta vejškovejch metrů dolů do kráteru.

Všude to tam smrdělo tak, že moje sírová mastička na beďary, kterou jsem se v patnácti mazal, proti tomu byla Chanel č. 5, sice jsme měli gásmasky, ale brzy jsme je sundali, protože se s nima dejchá hůř a na smrad si tak nějak zvykneš, sice je to tam prej docela jedovatý, ale my jsme si vdechovanej vzduch poctivě filtrovali přes cigáro, takže to bylo v cajku. A kámoš točil ten modrej voheň, pak čekal na světlo, pak zase točil, většina turistů tam strávila tak dvacet minut a mazala zase ven, já byl rád, že tam můžu bejt dýl a všechno si to důkladně prolézt a nafotit, ale musim říct, že po třech hodinách už to v činnym kráteru žádná velká prča neni.

Ne tak pro filmaře; kámoš točil čtvrtou hodinu, pátou hodinu, šestou hodinu, já ho tam samozřejmě nemohl z kolegiality jen tak nechat, a v tom najednou zabublalo jezero a nějakej místňák s metrákem síry na chrbátě řekl: „Ijen angry, Ijen mighty, Ijen dangerous“. Z čehož jsme si odvodili, že máme zdrhat (a taky z toho, že najednou začali zdrhat všichni), což jsme teda dělali, jak jen to šlo, ale nic moc se vlastně nedělo, takže se v půlce kráteru kámoš zase otočil čočkou dolu a já tam solidárně zůstal s nim.

A po dvaceti minutách se úplně otočil vítr a celej kráter se začal plnit dusivym sirnym kouřem, takže jsme zdrhali zase, protože jsme sice měli ty gásmasky, ale gásmaska je ti na vyližprdel, když nevidíš na krok a potřebuješ se dostat ven. Jako fakt, takhle rychle jsem nezdrhal ani vod rozvodovýho soudu. A když jsme vylezli ven, pot ze mě chcal proudem a celej jsem smrděl tim čmoudem, tak řikám tomu kámošovi: „No, bylo to hezký, ale že bych to musel vidět dvakrát…“ A on se na mě kouknul jako na debila a řekl: „To si jako myslíš, že mám všechny záběry, co potřebuju? To teda nemám, zejtra sem deme znova.“

A já na něj chvíli čuměl, jestli si dělá srandu, a dělal. Šli jsme pozejtří.

Pokud si někdy stěžujete na svoji těžkou práci, mám pro vás následující matematickou úlohu:
Průměrný horník na Ijenu vynese z kráteru na zádech dvakrát denně 75 kg síry.
Kolik si vydělá v přepočtu týdně, když indonéská rupie je asi osmnáct setin haléře?

Follow

V půlce března mi volá kámoš a prej co dělám od půlky dubna do půlky května a já, že nevim, a von, ať prej s nim jedu do Indonésie, že...