Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #338 ŽE JSEM NESTIHNUL POROD SVÝHO SYNA

#338 ŽE JSEM NESTIHNUL POROD SVÝHO SYNA

Posted: Březen 29th, 2012 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 2 komentáře »

“Já bych tě tam spíš asi nechtěla,” říká A., když spolu poprvé probíráme moji potenciální účast u přivedení potomka na svět. “Já bych tě tam spíš asi chtěla,” říká o pár měsíců později, takže spolu absolvujeme čtyři hodiny přípravy k porodu; já se při nich seznamuji s termíny jako epiziotomie nebo oxytocin, které pak (znepokojen blížící se nejistototou) asi měsíc okázale používám při debatách v internetových fórech o porodech.

Po hospodách samozřejmě vyprávím, jak budu na porodním sále zlepšovat náladu historkami z natáčení, případně (bude-li zájem) žertovnými matematickými úlohami. V soukromí se ale při myšlence na den D docela rosím; svá poprvé jsem vždycky očekával plný strachů a nejistot, tak proč by tomu tentokrát mělo být jinak.

Ve čtvrtek jde A. na kontrolu a když se vrátí, chmuří se; ten samý den ji kvůli vysokému tlaku chtějí zpátky. Odvezu ji na příjem a cestou domů zažívám zvláštní pocit úlevy; mám pocit, že já už udělal všechno, co jsem mohl, a předal jsem ji do dobrých rukou. Sakra, dojde mi, když doma odemknu, možná jsem se měl zeptat, jak je to vážný; chvíli stojím u klávesnice, ale “náběh na preeklampsii” nakonec dokážu do Googlu nevyťukat.

A v pátek v deset A. volá, že teda určitě dneska a že se ještě ozve a v půl třetí volá znovu, ať jedu, tak sedám do auta a když nervózně čekám v koloně u střešovický vozovny, začínám mít jistý tušení, a patnáct nula devět volá A. znova, ať nespěchám, že malej Attila už leží vedle ní. “Já… já… já… zrovna zatáčim na Vypichu a už jedu na dvojku skoro padesát,” vykoktám nesmyslně a když položím telefon, steče mi jedna slza, ale v půlce ostrý pravotočivý zatáčky stojí kloubová Karosa, takže hamstnu na brzdu a dojetí chvíle je v trapu.

O pár minut později už držim tvorečka v náručí a v náhlym opojení absolutního štěstí je mi fakt, že jsem nebyl u toho, vlastně ukradenej. Ale když o pár hodin později Motol opouštím, je mi už jasný, že pokud by ještě někdy nastala podobná situace, budu radši bivakovat před nemocnicí, aby mi zas něco neuteklo.

«
»