#963 TRÉMA

Nikdy jsem nebyl pekelnej trémista, co v okamžiku, kdy má mluvit před vysokoškolskym profesorem, zapomene na všechno, co si tejden předtím hrnul do hlavy, uteče z kabinetu a pak brečí jak želva zamčelej na záchodový kabince. Jasně, během nocí před libovolnou zkouškou jsem sice musel pětkrát až šestkrát na záchod a při čekání na chodbě univerzity ještě tak dvakrát, ale když už jsem byl jednou uveden do kabinetu, díky lásce k matematice se mi dařilo na veškerou trému zapomenout a soustředěně konstruovat důkaz ekvivalentních podmínek axiomu výběru nebo kýho šlaka po mě brýlatý docent zrovna chtěl.

Zvládám i výstupy před větším davem. Jasně, nastaly situace, kdy jsem vyšel před pár desítek až stovek lidí, kteří se ale dočkali pouze zmateného blábolení místo sebevědomýho projevu (a ano, jsou o tom bohužel i důkazy na youtube). Mám-li bejt ale upřímnej, nemůžu se vymlouvat na trému, ale spíš sebekriticky přiznat, že jsem se na danej výstup prostě pořádně nepřipravil, případně připravil, ale den předtím jsem se vykalil tak, že imperativem druhýho dne se nestalo “přednést řeč, která všechny chytne za srdíčko a za koule”, ale “nepoblejt se, a když už se poblejt, tak hlavně ne na tom pódiu”.

Existuje ale jedna oblast, kde mě tréma trápí neustále, a tou je hudba. Když mám vylézt na pódium a zahrát lidem nějaký svoje písničky holčičky, roztřesou se mi ruce i hlas. Doma přitom hraju na kytaru jak Kučerovský a zpívám jak Klus! Jasně, ani před lidma to nebejvá úplnej průser, ale fakt, že při svym koncertě jsem schopnej jet odhadem na šedesát procent výkonu, kterej doma předvádím úžasem zkoprnělýmu publiku složenýmu z křesla, lampy a fatboye, mě nehorázně sere.

Jasně, existujou podpůrný prostředky, který člověka trémy vcelku spolehlivě zbaví. Třeba pivo. Nebo panáky. Nebo pivo s panákama, to trému rozpouští zcela spolehlivě. Blbý ovšem je, že když se to s chlastem přežene, kazí to výkon ještě mnohem víc než tréma. A jak mám ověřeno, ideální množství špiritusu, který by pouze rozpustilo trému, ale zároveň neomezilo schopnost zmáčknout akord B dur, je pokaždý jiný, takže veškerý hrátky s alkoholem jsou vždycky tak trochu sázka do loterie. Kromě toho chlast samozřejmě zbavuje sebekritiky – a když slezu vykalenej z pódia s pocitem, že jsme hráli líp než Mumford & Sons s The Pogues dohromady a hned první divák mi opatrně naznačuje, že ani náhodou, nezbejvá mi, než si říct “zlatá tréma”.

Follow

Nikdy jsem nebyl pekelnej trémista, co v okamžiku, kdy má mluvit před vysokoškolskym profesorem, zapomene na všechno, co si tejden předtím hrnul do hlavy, uteče z kabinetu a pak brečí...