#337 KDYŽ NĚKDO NECHCE DOŘÍCT NĚCO, CO NAKOUSNUL

„…Né, no tak dělej, řekni mi to. Teď už mi to MUSÍŠ říct, když už si s tim začal!“ Oh Bože, kolik já už si užila trápení s tím, že nedokážu přenést přes srdce situace, kdy se v družném a přátelském rozhovoru (u cizích lidí se, přece jen, trochu držím zpátky) někdo rozpovídá, začne a pak si uvědomí, že o tom mluvit nechce, nesmí nebo že by to byla píčovina.

Mám asi nějakou mentální poruchu, která zabraňuje vnímat slova „né, já to nemůžu říct“ jako fakt. Né tyvole, já nejsem zvědavá na historku, která se v půlce utne „protože to je vlastně strašně trapnýýý“. Teď už mi to prostě musíš dopovědět, já slibuju že to nikomu neřeknu i kdyby by to byla sebevětší píčovina! Jen prostě nemůžu vystát ten pocit zklamání a obavu z toho, že tady se kurva ještě mělo něco říct a neřeklo se to.

Takže pak nastává fáze přemlouvání. Někdy trvá minutu, někdy dvacet minut. Někdy je to zábavný a někdy – to když mám pocit, že vážně o něco jde a já mám strach, že to neusmlouvám – to je otřesný. Někdy se přemlouvání otočí a druhá strana přemlouvá mě, že „vážně nic nechtěli říct, že si hned uvědomili, že už se na to nepotřebujou zeptat a o nic nešlo přece“, ale tomu já jen tak nevěřívávám. A některý lidi vám to jakože už už řeknou a pak si to zas několikrát rozmyslej, což by se dalo klasifikovat jako mučení.

„No jo, tak já ti to teda povim…“

Jo, hm, aha… Vůbec nejhorší totiž je, že v 90% případů jde skutečně o hovno. Že když jsem byla varována „že o nic nejde“, tak skutečně o nic nešlo. Že když to mělo „bejt blbý“, tak to taky blbý bylo. A když to bylo „strašně tajný“, tak pak jsem toho pak stejně trochu litovala, protože udržování tajemství je vlastně celkem náročný koníček.

A když nejde o hovno, tak jde třeba o to, že se vás Š. ráno neobratně zeptá jak jste na tom s časem na konci dubna , vy z něj zbytek toho, co říct nechtěl vymlátíte (to je metafora, ale kdyby se někdo ptal, tak spadnul ze schodů!) a nakonec vám zbydou jen oči pro pláč, protože ten výlet už asi nikdy nebude takové překvapení, jakým být měl, sakra…

Follow

„…Né, no tak dělej, řekni mi to. Teď už mi to MUSÍŠ říct, když už si s tim začal!“ Oh Bože, kolik já už si užila trápení s tím, že nedokážu...