Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #332 ČTENÍ SCÉNÁŘŮ I.

#332 ČTENÍ SCÉNÁŘŮ I.

Posted: Březen 21st, 2012 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 1 Comment »

Existujou dva druhy scenáristů. Jednak scenáristé pilní. Píšou furt. Mají šuplata plná scénářů, disky plné synopsí, flešky plné námětů a hlavu plnou scénáře k filmu, který změní dějiny české kinematografie. Pak jsou scénáristé líní, scenáristé, kteří píší hlavně proto, že zatím na žádnou lepší činnost, kterou by si vydělávali, prostě nepřišli, scenáristika si spíš vybrala je než oni scenáristiku.

Vzhledem k dnešnímu tématu jsou pochopitelně nebezpečnější ti první; i ti druzí ale občas napíšou nějaký majstrštyk a potřebují jej zhodnotit. To je ten okamžik, kterého se děsím; člověk si takhle s kamarádem povídá o ženskejch, fotbale a počasí, když najednou dostane otázku zásadního významu: “Hele, nepřečetl by sis to?” V rámci stavovské soudržnosti samozřejmě nelze říci ne; co to přece je, přečíst scénář, to má člověk za hodinku za dvě přece zfouknutý. “Neni problém, pošli mi to, do tejdne se na to mrknu,” říkávám vždycky.

Jenže když pak mám před sebou stoh papírů, jeví se přečtení najednou mnohem složitěji než v tý hospodě. Do háje, proč to má tak tlustý, řeknu si, když zjistím, že poslední stránka má číslo 148. Mrknu se na první stránku, jestli se nezačtu. Nezačtu. Nikdy. Odložim stoh papírů na stůl, kde začne pomalu mizet pod aktuálnějšíma dokumentama a když proběhne tak čtrnáct dní a scénář už je dostatečně hluboko, aby se mi připomínal, potkám člověka, kterému jsem přečtení slíbil. Po krátkém small talku (původně jsem chtěl tuhle pasáž napsat ve formě scénáře, ale raději ne, co když je na tom někdo jako já) se dotyčný nakonec zeptá: “Tak co, už sis to přečetl?” A já začnu mlžit. Že už jsem začal, ale něco mě vytrhlo. Že mám hodně práce a že se omlouvám. Ale že do tejdne, určitě. A druhej den vytáhnu ze spodních vrstev stolu zmíněný dílo, přečtu tentokrát první dvě stránky – a zase odložim.

Samozřejmě, nakonec k tomu vždycky dojde. Přečtu první stránku, druhou, třetí, najednou jsem na straně deset a už to teda dočtu do konce. Jenže to pak stejně neni žádnej šlágr. Buď je ten scénář prostě blbej; nudnej, nezajímavej, podivný postavy se chovají jako smyslů zbavený a říkaj stokrát slyšený fóry jazykem, kterym nikdo soudnej nemluví. Takže mi nezbyde než tiše trpět a zvažovat, co já sakra tomu člověku řeknu, abych mu to nějak spravedlivě zhodnotil, ale abych ho zase nadosmrti neurazil. Druhá možnost je lepší jen zdánlivě. Scénář je super; zajímavej, zábavnej, člověk hltá stránku za stránkou – jenže do toho na něj začnou přicházet černý myšlenky, říká si, že je sám naprosto špatnej a netalentovanej, protože napsat to, co má před sebou, by přece moc práce nedalo, stačilo, aby dostal ty správný nápady jako první.

Trochu nevím, co s tím. Nevim, co s tim. Nejhorší totiž je, že odpor ke čtení cizích scénářů cítím, i když mě zmíněnej scénář zajímá. Ve čtvrtek jsem kupříkladu seděl s kamarády, co připravujou celovečerák, jehož námět mi přijde super. Už jsem četl synopsi a o první verzi scénáře se sám přihlásil. Přišla mailem hned v pátek, tohle píšu ve středu a ještě jsem nebyl schopnej si to ani vytisknout. Ale slibuju, přečtu to. Do tejdne, fakt. Do tejdne maximálně.

«
»