Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #286 NEPLNĚNÍ SLIBŮ

#286 NEPLNĚNÍ SLIBŮ

Posted: Leden 17th, 2012 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | No Comments »

„Slibem neublížíš,“ říkával s oblibou bratr mojí bývalé ženy a já přitom pokaždé zaskřípal zubama. Můj ex-švagr byl totiž jinak člověk milý a inteligentní, ale tímhle přístupem k životu mě nebetyčně sral. Já si totiž od malička s sebou tak nějak táhnu představu, že když člověk něco slíbí, neměl by na to za deset minut zapomenout, ale měl by si to jednak pamatovat a jednak to taky splnit. Nechci ze sebe dělat Mirka Dušína; určitě se mi taky občas stane, že na nějakej slib zapomenu nebo že ho dokonce vědomě porušim. Ale jsou sliby a sliby, že jo. Jsou sliby, co si lidi dávaj o půl druhý ráno v nonstop špeluňkách, sliby, že s někym založíte kapelu, sliby, že si s někym hned druhej den zavoláte. Takovejch slibů jsem už v životě slyšel (a asi jich pár taky rozdal), že mám pocit, že jejich síla už poněkud devalvovala a že jejich porušení neni nic tak hroznýho.

Co mě ovšem sere nehorázně, jsou sliby, který člověk slyší za střízliva, v ideálním případě jsou doprovázený podáním ruky a mužnym stisknutím. Zejména se to týká slibů ohledně práce. Když jste totiž scenárista na volný noze, poměrně nutně potřebujete ke svýmu životu lidi, kterejm se říká producenti, který vám v ideálním případě zavolaj, nabídnou vám práci, slíběj za ní tolik a tolik peněz, vy tu práci uděláte a domluvený množství peněz skončí na vašem účtu.

Ovšem jsou taky producenti, co práci především slibujou. Znám jednoho, kterej je v tomhle mistr; kdyby splnil všechno, co mi kdy nasliboval, tak jsem jednak těžce ve vatě, jednak známej a národem oslavovanej, protože ze spousty televizních kanálů by se na veřejnost valily moje realizovaný scénáře. Poměrně brzy jsem u tohohle člověka pochopil, že jeho sliby je nutný brát na lehkou váhu; dotyčnej je holt trochu snílek, občas si s hlavou v oblacích vymyslí báječnej projekt, do kterýho zblbne mě a mně pár podobnejch jedinců, kterejm naslibuje hory doly, jenže po pár tejdnech se ukáže, že ten projekt je sice báječnej, ale žádná televize ho nechce. Takže nad tim holt mávnete rukou, práci, kterou jste do tý chvíle na projektu udělali, prostě vodepíšete, a když vám dotyčnej zase jednou rukoudáním slibuje, že s váma počítá na svym novym projektu, berete to s rezervou, protože tak nějak očekáváte, že po pár tejdnech půjde projekt do kytek.

Pak se ovšem dovíte, že ten novej projekt vyšel, že na jeho realizaci jsou nějaký peníze, a naivně očekáváte, že se vám dotyčnej ozve se smlouvou a s podobnejma záležitostma. Nebo že bude mít aspoň koule na to ozvat se vám, že se omlouvá, že vám sice něco slíbil, ale že si to rozmyslel a že to bude jinak – i tenhle přístup bych byl schopnej akceptovat bez větších problémů. Ale existujou podle mě jistý hranice dobrýho vkusu; a to, že se na vás i na svůj slib dotyčnej vysere jak na placatej kámen, to je daleko, daleko za nima.

«
»