#201 ŽE JSEM VYHRÁL MÁLO V AZ KVÍZU

Hele, AZ Kvíz je super. Troufám si říct, že to je jeden z mála pořadů, kterej v dnešní době ještě obhajuje existenci televize veřejný služby, spolu se Svlíkačkama za kačku asi jedinej pořad, kterej mi vopravdu chybí, když už asi pět let žiju bez televize.

Ale tak před deseti lety jsem dopisoval diplomku, moc nepracoval a moc nevydělával. “Vim, za co pojedeme k moři,” řekl jsem svojí tehdejší družce a pak ji seznámil se svým ďábelským plánem; z pravidelného odpoledního sledování milovaného pořadu jsem věděl, že člověk vyhrává tak kolem čtyř litrů a že může vyhrát maximálně pětkrát a pak maže z kola ven. Získat dvacet litrů nikdy nemohlo být jednodušší. “Pojedu do Brna,” oznámil jsem konsternované přítelkyni toho dne, kdy vyhlásili, že hledají nové účastníky soutěže. Plakala, přesvědčovala, že je to nebezpečné – odradit jsem se nenechal.

O pár týdnů později jsem se tak ocitl v brněnské televizi na konkurzu. Jen já a asi třicítka nabušených důchodců, co si každý se svým dílem Ottova slovníku naučného navzájem dávali chytáky. Jedna paní si spletla obolus z abakusem a ostatní si z ní dělali šoufky. Snažil jsem se nedat najevo slabost, ale ve všech těch obrýlených očích se leskla nevyslovená otázka: “Co si jako ten mladej myslí, že tu dělá?”

Konkurz začal. Dostali jsme papír s šestadvaceti písmeny abecedy. Ke každému z nich nám bylo popsáno nějaké slovo, který daným písmenem začínalo, a my měli napsat, které to je. Aristoteles, bylo mi jasné, ještě než první popis skončil. Boubín, chcete mě rozesmát, pomyslel jsem si po tom druhém. CERN, proboha, to jste mě sem nemuseli nutit jezdit, cítil jsem se suverénně i po třetím zářezu. Jenže u dé ani u é jsem neměl sebemenší tušení, kdežto důchodci, alespoň ti poblíž, se zdálo, že neváhají.

Ajaj, to bude ale smutnej vejlet, říkal jsem si, když jsem papír odevzdal. Věděl jsem, že většinu mám, ale všechno určitě ne – a důchodci okolo nedávali najevo jakýkoliv pocit slabosti. “Tak a máme tady dvanáct postupujících do přenosů,” řekla paní, co nám četla popisy. S každým dalším přečteným jménem ve mně byla menší dušička. Když mělo přijít na řadu to dvanácté, už jsem ani nedoufal. “Attila, Bič Boží,” zaznělo proti všem mým předpokladům; zajásal jsem, důchodkyni vlevo, co postoupila se mnou, jsem dal hubičku, té napravo, co zůstala před branami, jsem se ošklivě vysmál a natrhnul jí slovník cizích slov na stránce začínající slovem ekumenismus. Mohl jsem se vrátit do Prahy a věděl jsem, že mě v Brně nevidí naposled.

Den D nastal asi o dva měsíce později. Natáčely se čtyři díly za den, domluvil jsem si tedy, že přijedu na ten poslední; jednou výhrou se dostanu do provozní teploty a druhý den už to bude moje killing spree, naplánoval jsem si postup. Nezačínalo to špatně; oba své soupeře jsem první den roznesl na kopytech. Své otázky jsem zodpovídal rychle a jistě, po soupeře jsem po jejich chybách deptal opovržlivým: “Vim, ale políčko nechci.” Vybíral jsem si schválně nesmyslná políčka, jen abych prodlužoval agónii soupeře. Pravda, u bankomatu to už suverénní nebylo, vylosované dva tisíce byly pod průměrným očekávaným výnosem, ale dějiny jsem hodlal přepsat až zítra. Noc jsem strávil v hotelu, vypiv na účet brněnské televize pivo z minibaru na hezké sny. Ráno jsem vstal na sedmou, po vlažné sprše jsem si pečlivě vyčistil zuby a pak rozhýbal mluvidla. “Lodyha, lodyha, blizna, blizna,” zkoušel jsem si komplikovaná slova, abych se třeba nezakoktal před branami finále.

V deset jsem byl ve studiu jako na koni. Podal jsem si ruku s finálovým soupeřem z předchozího dne i s novými dvěma borci. Vylosoval jsem si druhé semifinále s jedním z těch nových. Zatímco jsme sledovali první boj, oťukával jsem si budoucího soka. “A co ty jako vlastně děláš,” zeptal jsem se bezelstně. “Ve videopůjčovně,” odvětil plašmuška z Kladna. Hmm, nejspíš podnikatel, pomyslel jsem si. “Jako, že ti patří?” “Ne, jako že tam půjčuju kazety,” odvětil on. Sakryš, aby mě nedostal na nějaké intošárně, copak já vím, jak se jmenují všechny filmy od Bergmana? “Na co koukáš nejradši,” zjišťoval jsem úlisně. “Já hodně koukám na věci s Fandamem,” odpověděl bezelstně on; chvilku jsem rozmítal, o jakého akčního hrdinu se asi jedná, a pak se mi rozlil klid po duši. Jasná výhra. Žádný stres. Je jasný, kdo je favorit a kdo je outsider. To bude vraždění neviňátek.

Jenže pak došlo na lámání chleba. Nastoupili jsme do světel reflektorů a já měl sice právo první volby, jenže jsem nevěděl, že zřícenina gotického hradu západně od Nové Paky je Kumburk a pak už se to se mnou táhlo. Nevěděl jsem nic. Matně jsem si vzpomínal na svoje křestní jméno, ale to bylo jediné slovo na A, které jsem si vybavil, aguti mi prostě vypadlo, přestože znám Monty Pythonův létající cirkus v podstatě nazpaměť. U ostatních samohlásek tomu nebylo jinak, o souhláskách ani nemluvě.

Jediné štěstí bylo, že můj protivník skutečně nebyl žádný lumen. V otázkách na Fandamovy filmy by se jistě orientoval skvěle, tím jsem si byl jist, ale žádnou naštěstí nedostal, v těch ostatních na tom byl jako já. Nula. Nic. Šestiúhelníky v trojúhelníku se zvolna plnily šedou barvou, dokud nebylo jasné, že budeme muset brát doplňující otázky. Ano, nebo ne, říkal jsem si, to musíš vědět, i kdybys nechtěl. Jenže jsem chtěl, ale nevěděl. Nevěděl jsem, jaká je telefonní předvolba na Slovensko. Nevěděl jsem, kolik má senát členů. Nevěděl jsem nic a ty šedivé šestiúhelníky v trojúhelníku se pomalu zaplňovaly modrou, tou jeho barvou. Když se rozsvítilo to poslední, vykřikl jsem alespoň dramatické: “Nooooooooooooooooooooouuuuuuuuuuuuuuu!” Z přenosu to pak ale stejně vystřihli.

A jasně, ty dva litry z prvního dne mi bohatě zaplatily dvě cesty do Brna a zpátky, úplnej provar to nebyl a na zájezd k moři jsem nakonec vydělal úplně jinak. Ale stejně mě sere, že jsem tenkrát Evě Brettschneiderové neukázal, zač je toho dovopravdy Attila.

Vim já?

Follow

Hele, AZ Kvíz je super. Troufám si říct, že to je jeden z mála pořadů, kterej v dnešní době ještě obhajuje existenci televize veřejný služby, spolu se Svlíkačkama za kačku...