#165 OKÁZALÉ VYNUCOVÁNÍ DÝŠKA ČÍŠNÍKEM

Nemám nic proti dávání dyškrecí. Zároveň ale necejtim povinnost dát byť korunu navíc, když se servírka tváří jak prdel, odmítá zeslabit radio Hnis a česnečku mi přinese s rozmočenym chlebem, protože si deset minut lakovala nehty. Nekonečný respekt otci jedné mojí známé, který si nechal od nebetyčně nepříjemné a pomalé servírky vrátit do koruny při placení útraty za rodinnou oslavu v úhrnné výši 4 478 korun.

Občas teda taky nezaokrouhlim a tuzér nedám. Pořád mě vlastně překvapuje, že jsem se přitom nikdy nesetkal s prozřením v očích obsluhy, které by způsobil myšlenkový pochod “choval/a jsem se jako kretén/kráva, tak mi nedal dýško, to jsem ale kretén/kráva.” Znám pouze dvě různé reakce. Za prvé překvapená. Číšnice (nechci bejt genderově stereotypní, ale znáte mě, empirie je empirie) jsou většinou okázale šokovány, ale udrží si ještě zbytky profesionální cti, vrátí vcelku svižně do koruny a pak jdou zavolat kamarádce do nonstopu za rohem, jaký to tam maj kretény, jenže nonstop je ve sklepě a je tam blbej signál, takže musí brzy končit, navíc jí dou zas nějaký hosti, ach jo.

Druhej přístup volej spíš chlapi. Takový ty hlavy nagelovaný, co jim hrozí, že bodlinama rozbijou úsporný žárovky v nízko pověšenejch lustrech. V pohledu mívají neskrývaný pocit, že jim svět leží u nohou, většinou získaný z flirtování s trojicí sekretářek z vedlejšího obchodně-administrativního centra, co sem choděj přes oběd. Jejich přístup bych nazval nejspíš hypnotizující.

Hypnotizující číšník se po obdržení bankovky dlouze podívá platícímu do očí. V tom okamžiku je třeba neuhnout. Číšník pak pokrčí obočí v nevyslovené otázce. Zde se teorie různí, já doporučuji usmát se a mrknout očima, jako byste na nevyslovenou otázku “kolik je spropitné?” odpovídali “samozřejmě”. To hypnotizéra znepokojí. Převezme bankovku, zastříhá pírsingem a jme se hledat kováky. Řinčí, prsty probírá minci za mincí, ale pořád to není ona. Jeho prsty si začnou hrát na Strýčka Skrblíka, když rejdil a dováděl ve svém zlaťákovém bazénu. Doba hledání se pochopitelně různí, přirozeně platí, že čím déle trvá, tím víc mě sere. Některé zvláště otrlé postavy pikolíků jsou vám dokonce se slovy “bohužel vám to musim vrátit takhle” schopné vysázet osm pětek v bůrech. Ale i těm se dá bránit. Stačí říct: “Tak já si vezmu ještě cigára.”

S tou nejlepší historkou pro dnešní článek se mi ale pochlubila Achjo Bitch, proto se pro dnešek s vámi rozloučím a předávám tímto slovo na komentátorské stanoviště: Nejlepší fintu vůbec jsem zažila minulej víkend, kde jsme napřed dali velký dýško, pak nám chybělo asi 12 Kč, tak jsme se s ní chtěli dohodnout, že by se to jako smázlo z toho předtím, a ona napřed nechtěla VŮBEC a pak si zavolala svýho malýho syna, teatrálně ho pohladila a dramaticky pronesla směrem k nám: „Tak Daníku, dneska zmrzlina nebude!“ EPIC.

Follow

Nemám nic proti dávání dyškrecí. Zároveň ale necejtim povinnost dát byť korunu navíc, když se servírka tváří jak prdel, odmítá zeslabit radio Hnis a česnečku mi přinese s rozmočenym chlebem,...