#524 KECY DJŮ DO PÍSNIČEK

Už mi dávno není dvacet let, už mi není ani dvacet pět, takže jestli kdysi platilo, že se na diskotéky zrovna neženu, platí to tváří v tvář třetímu křížku na těle o to víc. Pořád se ale občas stává, že se člověk najednou objeví v podniku, kde omámeně civí na třpytící se diskokouli, natřásající se těla a poblitý kamarády. Cesty kalby jsou nevyzpytatelný.

Nemluvím teď o akcích, na kterých hraje Achjo Bitch a kde si její hipsterský kamarádi podupávaj do rytmu, ani o žádný štýlový party v důstojnějších klubech naší republiky. Řeč je o poctivý „dydžině“, kterou v nablýskanější podobě najdete v metropoli a krajskejch městech, v trochu pravdivější, šmucik verzi pak v každý větší vesnici. Taková ta naleštěná bída, u který jste rádi za každej song od Rihanny a Justina Timberlaka, protože víte, že místo nich můžou hrát taky Kabáti, Verona a dvě hodiny po půlnoci přijede Mašinka.

Mohl bych hejtovat skoro všechno, co s sebou tyhle noci přinášej, ale proč se štítit jejich pokleslý poetiky, že jo. Fascinujou mě spíš jednotlivý nuance, jako třeba hrdinský DJové a jejich chování: Je mi fuk, že tahle banda pod DJingem chápe pouštění těch nejohranějších rádiovejch tracků. Nevadí jim zastávat roli automatu, kterýmu nalijete do přehrávače nejposlouchanější věci za posledních deset let, a pak jen zmáčknete Play – a i za týhle tristní konstelace jsou schopný odmítat zahrát uhrovitejm klukům na přání, páč nikdo nesmí narušit kongeniální dramaturgii jejich setu.

Opravdu iritující jsou ale až DJové, který si pletou svůj výstup s hlášením školního rozhlasu. Jejich mixérský schopnosti většinou začínaj i končí u toho, že uměj zesílit a ubrat basy, ale přesto se cejtěj fudovaný k tomu, aby něco blábolili do mikráku a měnili party v povzbuzování na fotbalovým zápase („A teď všichni jedééém“), v topornou spartakiádní rozcvičku („Raz, dva, tři a ouuuuuuuu“), anebo ve sváteční slovo, během něhož se ovšem neprobírá Bůh, jsoucno a cesta k rodinnýmu štěstí, ale výstřihy holek na baru a aktuální ceny tequily. Lid se bavit musí, proto zvládam tyhle lokální hvězdy tolerovat (podobně jako zvládám nezabít Evu a Vaška nebo Aleše Cibulku), i když je v mých očích jejich největším uměleckým počinem vyprosit si cuba libre zadarmo a na hajzlech obtáhnout naivní osmnáctku, která v každým týpkovi se sluchátkem u ucha hned vidí říčanskýho Tiesta.

Nesmí mi ale přinášet nebeský zážitky, jaký mi před lety dopřál jeden DJ u lipenský přehrady – ten se s pouhejma plkama nespokojil a zvládl odzpívat celý refrény proslulejch tracků, což bolelo úplně stejně u Discopříběhu i u Hrobaře. V tomhle srabu pak byl i nástup Scooterů a jejich „Hajpa, hajpa“ pro moji duši radostí, jakou je pudr pro dětskou prdýlku.

Follow

Už mi dávno není dvacet let, už mi není ani dvacet pět, takže jestli kdysi platilo, že se na diskotéky zrovna neženu, platí to tváří v tvář třetímu křížku na...