#726 POMALEJ INTERNET

Poprvé jsem se s internetem setkala někdy +- okolo roku 2000. Bylo to super a bylo to pomalý. Člověk sice neměl žádný srovnání s jinou rychlostí, ale i tak bylo jasný, že to není žádná hitparáda. Dnes je to samosebou stokrát víc super, ale pomalý je to pořád, minimálně na některých místech Matky Země. Jasně, jasně, jasně, já vím, že data na interwebech jsou taky teď mnohem větší, ale frustraci z mizerného připojení to teda nemírní.  A já už dobře vím, že pomalej internet JE horší než žádnej internet.

Byla jsem bez domácího netu 8 měsíců, ale bylo to pevně daný. Nebylo co řešit! Něco úplně jinýho je pak ovšem internet mít, ale mít ho tak zasraně pomalej, že z toho dostáváte vyrážku. Jak už jsem tu onehdá psala – když už internet jednou je, tak má koukat aby byl a né abych na jedno mrňavý video musela čekat až do Vánoc. Aby se e-mail s fotkou v příloze odesílal rychlostí poštovního holuba (a to tomu internetu ještě dost fandím). Nárok na dostatečně rychlé připojení je holt už pevnou součástí života v 1. světě. Kdo jednou zažije plynulé surfování, ten už se jen těžko bude smiřovat s rychlostí „tři kafe, jít na nákup a dát si sprchu“, než se ta stránka načte.

Za tento typ mučení by španělská inkvizice dala celej svět. Osobně znám připojení, který by si nezadaly s waterboardingem. S každou minutou točícího se kolečka a nápisu LOADING cítím, jak mi šedivěj vlasy. Vydržet stahovat cokoliv v tomto režimu je poměrně solidní kurz sebeovládání a trpělivosti, ale dokud mě má touha po nadzvukové rychlosti nezavedla do myšlenek na stěhování směr koleje Strahov, mohu na sebe být pyšná.

Představuju si má pravnoučátka v Národním technickém muzeu. Jak v rámci interaktivní výstavy zakusují třeba takové připojení jaké je teď u mojí mámy. Jak se jim ježej chlupy a už chtěj radši jít pryč.

Follow

Poprvé jsem se s internetem setkala někdy +- okolo roku 2000. Bylo to super a bylo to pomalý. Člověk sice neměl žádný srovnání s jinou rychlostí, ale i tak bylo...