#727 KDYŽ ZASPIM

Posted: Prosinec 17th, 2013 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 12 Comments »

Nikdy jsem nebyl žádnej zásadní fanoušek ranního vstávání. Když je vaším základním životním nastavením taková ta existenciální úzkost, máte problém děkovat za každý nový ráno, i kdyby vám k němu trojice polonahejch mulatek servírovala míchaný vajíčka, čerstvě vymačkanej pomerančovej džus a libový přeblafnutí masitejma rtama, natožpak když vás probere řezavej elektronickej zvuk vašeho hloupýho telefonu.

Jsem teda tuze rád, že nechodim do fabriky na píchačky a že většinu rán můžu relativně spokojeně dadat, dokud sám uznám za vhodný. Stejně ale existujou rána, kdy se po mně vyžadujou nějaký aktivity, jako třeba odvést juniora do školky. A při takovejch ránech bohužel zároveň existuje riziko, že člověk v polospánku zatípne budík, spokojeně dadá dál a probudí se o několik hodin později, než bylo v plánu.

Cítím se v takových okamžicích natolik provinile, že bych se nejradši zbičoval devítiocasou kočkou – k čemuž ovšem nikdy nedojde, neboť náš kocour Vasil má oháňku jedinou a hlavně je třeba místo okázalého flagelantství dělat užitečné věci, ku příkladu odvést výše zmiňovanýho juniora do tý školky. A nutno přiznat, že vykecávat já se umim náramně, takže když jsem paní učitelce jako důvod pozdního příchodu udával, že jsem měl schůzku s režisérem, kterej chce dělat divadlo podle mojí knížky, dívala se na mě v podstatě obdivně a s pochopením, že k takovým událostem nějaké to piviště patří.

Jenomže sám sebe neukecám; příliš dobře vim, že mnohem upřímnější popis včerejšího večera je ten čurák v devět říkal, že je mu blbě, takže to rychle proberem a on půjde do postele, v jedenáct začal objednávat panáky a v jednu mi oznámil, že ještě nutně potřebuje navštívit náš pověstnej letenskej nonstopáč. A mně to celý, což teď prostě nedokážu pochopit, přišlo jako výbornej nápad.

 

«
»