#976 SÁDLO

Sádlo je hnus. A kdo říká, že ne, ten nejspíš kecá. Přijde mi příznačný, že když s tímhle slovem počastujete nějakýho člověka, urazí se víc, než kdybyste mu vynadali do buzen, pičusů a ovčáčků. Sádlo je netěžší kalibr.

Vždycky jsem ho nesnášel, když došlo na výkrm. Teda, slovo vždycky je tu časově hodně omezený, páč jsem ho přestal žrát už v pěti letech a od tý doby se vyskytovalo častěji v mejch hejtech než v mým žaludku.

Už záhy jsem si musel ve školce vypěstovat velkou zručnost, aby všechny chleby sádlem pomazané přistávaly na podlahy jídelen zvlášť tiše a nenápadně, aby to zkrátka moc nečvachtlo a já nemusel slíznout pár facek, vytahání za céčka a tradiční přednášku o tom, že s jídlem se nežertuje a co by za to dali na Kubě, vždyť ti Somálci nemaj chudáci co žrát. Hladomor není fajn, ale sádlo bych jim teda fakt nepřál.

Díky přísné separaci od sádla jsem přežil, ale nesnáším ho dodnes. Můžete mi stokrát vyprávět o prospěšnosti tohoto výtvoru, bájit mi hotové gastrosexuální eposy o tom, jak byl trapný margarín ponížen mocným husím sádlem, nic to ale nezmění na mý averzi vůči týhle poživatině, z níž se mi (nejspíš i díky teroru ve školkách) zvedá dekl rychleji než z rybích prstů v prejtové omáčce. Stačí jen lehký závan toho specifickýho pachu a zmírám. A nezachrání to ani odvozeniny, všelijaký škvarky a sádelnatý šmakulády, což je asi logický – když je mi na blití z Duo Yamaha, taky asi nebudu mít doma kompletní diskografie jejich ostatních parťáků ze Šlágr tývý.

Tu averzi prostě zničit nejde. I kdybyste sádlo dali před mou barbarskou tlamu v luxusním michelinským vydání, uslyšíte jen slzy, zuřivý drcení zubů a výkřik „tatínek vám vyhlásí válku“, ale spokojený pomlaskávání ani náznakem.

Follow

Sádlo je hnus. A kdo říká, že ne, ten nejspíš kecá. Přijde mi příznačný, že když s tímhle slovem počastujete nějakýho člověka, urazí se víc, než kdybyste mu vynadali do...