Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #937 DOJEZD

#937 DOJEZD

Posted: Červen 11th, 2015 | Author: | Filed under: Křeslo pro hosta | 24 komentářů »

Protidrogová propaganda je padlá na hlavu. Klasickej středoškolskej pořad o drogách vypadá tak, že bejvalá smaha vypráví, jak drogám podřídila celej svůj život, ale nakonec prohlídla a pochopila, že fet je na hovno. To sou kecy. Jestli jsou drogy tak na hovno, proč je měl tak dlouho na prvnim místě svýho hodnotovýho žebříčku?

Nebohýmu středoškolákovi pak někdo něco nasype do pití (ha, ha) a von zjistí, že rauš je kurva super, další rozměr života, možná čtvrtej, nevim. S mym matrovym profilem nehrozí, že bych se stal celorepublikovym protidrogovym koordinátorem. Měl bych ale pro něj jednu radu: připustit, že jakákoliv droga člověku docela dost dává, a víc se soustředit na ty negativa.

Dojezd je někdy good: po prvním éčku jsem volal máti, se kterou už jsem se dva roky neviděl, a řekl jí, že jí mám rád. Druhej den jsem se sice cejtil trochu trapně, ale nakonec z toho vzešlo, že jsme se s matkou další dva roky normálně bavili. Což bylo fajn. Než jí došlo, že jsem se svýho sypkýho životního koníčku nezbavil tak úplně docela, protože jsem prodal sbírku kameninovejch džbánů po mrtvým fotrovi. A co jako, on z nich chlastal pivo, já je prohnal nosem.

Jindy je to ale peklo. Peklo krát peklo. Ne, peklo umocněný na peklo. Jasně, vždycky to jde přebít: ideálně něčím tvrdším, tak jako pivo trávou, trávu tvrdym. Bílej prášek hnědym práškem. Jenže nakonec to člověka vždycky dožene.

Skončí v posteli a dívá se na barevný skvrny rozpíjející se na ještě včera bílý zdi. Vypil by cisternu, ale nedokáže dojít kuchyně. Za oknem se pomalu stmívá, přichází noc. Zvuky a hlasy, záblesky toho, co včera dělal a pak dlouhý minuty niternýho sebezpytu. Spánek nespánek, kdy je napůl mrtvej a napůl vzhůru. Chuť někoho zabít: když ne někoho jinýho, tak aspoň sebe. Temný vize jaderný války, vina za všechny činy. Depersonalizace, fobie. Někdy den, jindy tejden. (A to mluvím o standardním dojezdu, ne o fyzický závislosti: na héro jsem byl vždycky malej šmoula.)

A přes všechny předsevzetí, který logicky přicházej (byť v danou chvíli pochopitelně nepomáhaj, nepomáhá nic), že už nikdy víc, že se zase zkusim ozvat matce, že se sebou něco udělám, smrad z tý lidský stoky, ve který jsem se právě válel, nakonec vyvane z hlavy. Do příštího víkendu. V tom lepším případě.

Tenhle hejt pro vás sepsal sick_boy.

«
»