#746 SPOLUHRÁČI, KTERÝ SE NEVRACÍ DOZADU
Posted: Únor 5th, 2014 | Author: Curvekiller | Filed under: Curvekiller | 7 Comments »Čest každýmu, kdo umí kopat. Nemám nic ani proti slečinkám typu Cristiana Ronalda – i tahle navoněná primadona si musela všechen svůj um tvrdě vydřít na trénálech, ačkoliv se tváří, že většinu svýho života strávila leda před zrcadlem s bandaskou gelu v ruce. Odjakživa jsem ale fandil spíš dříčům, co si každej zápas tvrdě odmakali a jezdili po trávníku tam a zpátky, jak kdyby jim za prdelí šlehal bičem samotnej satanáš. Adoroval jsem srdcaře z ranku Pavla Nedvěda a i do fotbalovejch manažerů, v nichž si sestavujete svý vysněný týmy, verboval dříče typu Libora Sionka, který sice v rozhodující chvíli před bránou zakopli o merunu, svůj rajón ale krutě hoblovali po celejch devadesát minut.
Takovíhle hráči jsou samozřejmě k nezaplacení i v hale nebo v tělocvičně, na malejch fotbalovejch srandamačích, kdy si jde parta kámošů čutnout po celodenní šichtě. Páč kdo kmitá, až mu pod nohama hořej parkety, je logicky cennější než zevl, kterej na ztrátu balonu zareaguje teatrálním gestem zmaru, a pak jen znuděně sleduje, jak se na jednoho opuštěnýho gólmana valí tři nadržený protihráči a chystaj se mu dát housle tam a zpátky.
Mít takovýhle plouživce v týmu je dycinky na pytel. Ostatní totiž trpěj a dostávaj v pravidelnejch intervalech naložíno, zatímco týpek zevlující na hrotu si v klídku a pohodě může vepředu zapálit cigárko a řvát na uhnaný kamarády, ať mu koukaj okamžitě předložit balon, ledva ho s jazykama vyplazenejma na triku vybojujou.
Takovej hráč jde tolerovat jen za předpokladu, že má techniku, ze který by vlhla i Messiho milenka, a že každej druhej útok zakončí ránou do vinglu. Což se ale moc často nestává. Proto musí být v týmu osamocenej. A jelikož já mám na tuhle pozici papír od doktora – prostě se nesmím tupě hnát dopředu a zase zpátky – žádnýho dalšího čutálistu-chodce kolem sebe nesnesu. Dva takoví zevlové v jednom týmu jsou totiž moc.