#953 ODPOVÍDAT STOKRÁT DENNĚ NA JEDNU A TU SAMOU OTÁZKU

Posted: Červenec 20th, 2015 | Author: Achjo Bitch | Filed under: Achjo Bitch | 18 Comments »

Zvědavost je fajn. Bez zvědavosti by to naše civilizace daleko nedotáhla. Ale jsou tu jisté typy otázek, za který byste tu lidskou zvídavost fakt nakopli. Jsou to především ty dětské, na které musíte odpovědět, i když ten proč-kolotoč jede už půl dne a dostává se do strašlivejch obrátek, protože jinak by z dětí byly debžoti. A pak otázky, které vám klade úplně každej… Vím, o čem mluvím. Jeden takovej dotaz dostávám každý léto už osmým rokem.

Mám totiž tzv. jednu nohu hnusnou. Měla jsem epileptickej záchvat na koberci a udělalo mi to z pravé holeně kůlničku na dříví. Hojí se to velice, velice mizerně a zasraně, zasraně pomalu. Snažím se tu rozdrbaně-červenou-jizvo-odřeninu léčit vším možným a zatímco některé věci fungujou, některé mi to rozeserou ještě víc, takže to vlastně furt vypadá, jako bych někde upadla předevčírem. Krom toho, že to není moc pěkná podivaná a že se k tomu nedaj v létě zrovna nosit lodičky, to poutá pozornost, která by se zprotivila i těm největším attention whores.

„Ježišmarja! Jak se ti to stalo? Cos dělala? Co máš s nohou? Fuj, co to je? Si upadla? Ty máš něco na noze!“ je zvuková stopa mého léta. Já chápu, že kdo to vidí poprvý, tak se zeptat zkrátka musí, a že já bych se na to taky zeptala, protože ono je to fakt zběsilý. Ale vydržet v klidu, i když stokrát za hodinu musíte omílat historku se starym zraněním, je docela výzva. Z fleku bych mohla dostat certifikát Zen Master, protože to nakonec většinou všem trpělivě vysvětlím. I když bych nejradši jen odsekla něco jako nic, nevim, neřeknu nebo do toho je ti hovno. Zná to asi každej, kdo měl někdy něco zlomenýho. Jenže na sádru si původ zranění můžeš napsat a lidem místo odpovědi nastavit text. Ale tuhle hrůzu já si jen tak něčím nepopíšu.

Každej rok se těšim na léto, protože vždycky úspěšně zapomenu, že když nebudu nosit dlouhý kalhoty, tak 80 % letní konverzace bude tvořit moje noha. Jednoho dne se z toho přísámbů dovopravdicky poseru. Napadlo mě, že nejlepší by bylo si tu nohu useknout, ale pak jsem si představila, že by se mě akorát místo „co máš s nohou“ všichni ptali na „kde máš nohu“, takže řešení mé zoufalé situace je stále v nedohlednu. A vůbec nejlepší je pořídit si k tomu všemu třínohýho psa. Cesty parkem nikdy nebyly příjemnější, když se na vás z každýho křoví valí obligátní „Co se mu stalo s nohou? A co se VÁM stalo s nohou?!“