Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #910 POMALÁ OBSLUHA V RYCHLÉM OBČERSTVENÍ

#910 POMALÁ OBSLUHA V RYCHLÉM OBČERSTVENÍ

Posted: Březen 30th, 2015 | Author: | Filed under: Achjo Bitch | 20 komentářů »

Já vím, já vím, já vím. Žijeme v uspěchané době a kdo žije v uspěchané době, ten nemá čas se v klidu najíst. Kdo nemá čas se v klidu najíst, ten se zpravidla odbyde silně podezřelým pokrmem záhadného původu. Kdo se odbyde silně podezřelým pokrmem záhadného původu, ten si koleduje o žaludeční vředy. Kdo si koleduje o žaludeční vředy, ten si je nakonec vážně vykoleduje. A kdo si je nakonec vážně vykoleduje, ten umře. Nechci umřít, ale jednou tam musíme všichni a i když jsem jinak známá jako vrchní vinohradský odšťavňovač, ráda piju po ránu teplou vodu s citronem a znám 100 + 1 způsobů, jak správně provést detoxikaci organismu, do fast foodů mě osud stejně občas zavane.

Většinou mě to tam zanese v dost specifické situaci, která se dá popsat asi jako „kurvafix, nestíhám, neni čas, měla jsem tam dávno bejt a jestli se teď hned nenajím, tak omdlim„. A právě tento krajně infarktový stav většinou přiláká brigádníka, jehož pracovním vzorem je Rowan Atkinson ve filmu Láska nebeská. Celou objednávku se mnou pro jistotu několikrát projede, než ji konečně zadá do pokladny tak, jak jsem mu ji nadiktovala. Pak nastává čas na kus přátelského pokecu s kolegou od friťáku. Pak si u nápojů zkusí z hlavy vzpomenout, jestli jsem chtěla colu nebo fantu, ale po několika minutách marného přemýšlení se nechá poddat a pomaličkou, pohodičkovou chůzí si ke mně přijde pro zjištění, že jsem chtěla ledovej čaj. Místo ledového čaje mě dalších 10 minut chladí tak max. ledový klid obsluhy, která se právě pokouší zapsat do pelhřimovské Knihy rekordů a kuriozit v disciplíně „nejdelší vracení peněz v ČR“.

Hele já dobře vím, že tahle práce je na píču a že je strašně mizerně placená a je mi to líto. Fakt. FAKT! A za jiných okolností jsem samozřejmě strašně ráda za obsluhu, která není votrávená, ale je v pohodě. Ale když vím, že na mě už půl hodiny čeká dalších deset lidí, že už jsem dva dny nic nejedla a že se mi motá hlava, tak je vyčazenej pohodář za pultem spíš něco jako kopnutí do slabin. Asi takovej pocit™ jako když byste rodině, které povodeň strhla barák, pouštěli relaxační kompilaci letní bouřky.

Zlato, to klidné a pomalé přemýšlení o smyslu života si nech na jindy, děkuju.

«
»