Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #909 LIDI, CO NEDOKÁŽOU ŘÍCT, CO CHTĚJ

#909 LIDI, CO NEDOKÁŽOU ŘÍCT, CO CHTĚJ

Posted: Březen 26th, 2015 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 20 komentářů »

„Musíte vědět, kdo jste a co chcete,“ učí frekventanty svýho kurzu herecký improvizace jedna moje kámoška a ta věta mi teda připadá safra trefná. Ani ne tak kvůlivá mejm hereckejm ambicím, ale prostě proto, že ta samá rada platí i pro život. Přitom ty dvě otázky rozhodně nejsou triviální – úplně uspokojivý odpovědi na ně nemám ani po nějakejch deseti letech psychoterapie. Naprosto jistě ovšem vim, že když zrovna vim, co chci, je dobrý to dát lidem okolo nějak najevo. Doufat, že to ostatní tak nějak vytuší a přání se mi splní jako v pohádce, je většinou cesta do pekel.

Poměrně rozšířenej je tenhle nešvar je mezi partnerkama, přítelkyněma a jinejma dotyčnejma. Ne, tím nenarážím na oblíbenej bonmot, podle něhož ženy nevědí, co chtějí, a nedají pokoj, dokud to nedostanou. Jedná se o ten případ, kdy ženy velmi dobře vědí, co chtějí, ale neřeknou si. Samozřejmě tím nemyslím takový ty běžný požadavky, jako že by chlap měl občas přinést domu pukét, nesrat v obejváku na tepich a nemrouskat s cizíma roštěnkama – to by mělo bejt jasný každýmu chlapovi. Ale co ty věci ostatní, od konkrétních postelovejch praktik přes oblíbenou příchuť jogurtu po požadavky na pánskej šatník? Spolíhat se v tomhle případě na telepatii prostě neni dobrá varianta.

„Když si o to řekneš, už to neni takový,“ vysvětlovala mi tenhle paradox jedna dávná bejvalá a já se jí snažil naznačit, že tenhhle přístup jí nedává moc nadějí pro lepší zítří. Že když si o věci neřekne, těžko je dosáhne, protože jasnovidec fakt nejsem. A že mi furt přijde mnohem rozumnější si o věci říct a mít je, než si o ně neříct a mít kulový. Skončila ta debata tenkrát pláčem a skřípěním zubů a po pár týdnech i kuframa na chodbě a vyměněnym klíčem v zámku. Paradoxně jsem z toho měl vlastně radost; sice jsem si musel v jedenáct večer komplikovaně hledat nocleh, ale aspoň jsem nemusel to, co dotyčná chtěla (tj. být sama), zdlouhavě vyvozovat z jejích pohledů, povzdechů a podnětů.

Zdaleka nejde jen o vztahový spory, jde i o celkovej přístup ke světu. Celkově mám totiž pocit, že výchova dětí dost často sklouzává k tomu, že myslet na sebe, zejména poznat a přiznat si svoje vlastní potřeby a touhy, je něco špatnýho, že nejdůležitější je to, co si o vás myslej ostatní. Prdlajs! Nejdůležitější osoba v životě každýho člověka je on sám, teprve, když si dáte do pohody vztah sebe sama k sobě, můžou k něčemu vypadat i vaše vztahy s ostatníma lidma. Hodně dobře to říká křesťanský heslo „miluj svého bližního jako sebe sama“. JAKO SEBE SAMA, kapišto?

Takže mi vždycky budou mnohem sympatičtější lidi, co chtěj šňupat, šukat, šokovat, válet se a grilovat a ještě navíc se k tomu drze přiznávaj, než lidi, co se tvářej, že jim leží na srdci dobro celičkýho světa a přitom tím jenom zakrývají, že je maminka nenaučila mít ráda samy sebe.

«
»