#888 AMBICIÓZNÍ RODIČE

Posted: Únor 5th, 2015 | Author: | Filed under: Curvekiller | 24 Comments »

Vehemetně se angažující rodičovstvo mě vždycky štvalo. Třeba zajít si na zimák a sledovat tatínky a maminky, co plácání šestiletejch hokejistů provázej sprostým pořváváním, to byl pokaždý očistec. Tuplem když trenér tu jejich hvězdu nepostavil do zahajovací formace a voni ho chytli za flígr a hrozili mu superholocaustem, to mi bylo ouzko víc než během výluky ve vysílání Studia Kamarád.

Dost dobře nerozumím dospělejm lidem, co se potřebujou takhle realizovat na svejch ratolestech. Bylo mi vždycky blivno při pohledu na ambiciózní hlavy rodin, co třeba rozhodly za svoje děti, že budou už od tří let závodně lyžovat, nebo je rvali do bruslí hned poté, co je odstřihli od pupeční šňůry. Jasně, vydělávat prachy lze různě – někdo sází sportku, jinej sbírá železnej šrot a další se holt rozhodne proměnit mimino v novýho Jágra. Za sebe jsem ale byl sakra rád, že mě rodiče nechali vyzevlit a svý sny si zvládli pořešit u píva nebo sázením letniček na skalce.

Tenhle typ rodičů mě sral už odmalička – nesnášel jsem je, když se se dovlekli do školy a začali hořekovat, že ten jejich Venouš se moc pěkně učí, poctivě drtí jeden složitej příklad za druhým a rozlouskává je snáz než nakřáplý vlašský ořechy. Jen byl asi toho dne zrovinka nervózní, a tak holt do tý písemky spočetl, že třináct krát tři se rovná pětačtyřiceti. Ale to se na něj nemůžete zlobit, píčelko, to mu musíte dát ještě šanci. A ty jeho pozdní příchody, to von tak nemyslel, prostě jen zapomíná klíče a to vstávání taky není jednoduchý, no, a dráha ta má zpoždění zpoždění každej druhej tejden. A že nastříkal kasr do ksichtu Mládkový? To taky nějak neštymuje, dyť náš Venouš ani neví, co to kasr je a nikdy by nic takovýho neprovedl. A navíc ho ta čubka drzá provokovala…

Fujky! Už od mateřský mě šíleným způsobem dožírali ty starostlivý maminky a vtíravý fotříci, co chodili orodovat za svý dítka, co se jich zastávali, přimlouvali se, lezli do těch správnejch otvorů a jinak prošlapávali cestičky. Samozřejmě jsem taky občas chtěl zastání, zvlášť když mi třeba třídní průserář Sůva hrozil, že jestli mu nepůjčím svý tetris, narve mi hlavu do odpadkáče a poleje ji fruikem. Ale z dnešního pohledu vím, že bylo dobře, že k rodičovský intervenci nedošlo, že naši razili politiku nevměšování se a já si svý patálie se Sůvou pořešil sám – a po dvou přestávkách s odpadkáčem na hlavě jsem mu ten tetris příště prostě půjčil.

«
»