#951 ŽE NÁS NA POHODĚ VYVEDLI OCHRANKOU Z LITERÁRNÍHO STANU II.

Attila ve svým hejtu mluví pravdu a nic než pravdu, akorát dle mýho ten pan gorilák nebyl ani tak gorilák, jako spíš takovej snaživej pan makak. O to úsměvnější mi celá ta nastálá situace připadala. Život mě nicméně naučil, že s těmahle vopičákama se handrkovat nevyplácí, a tak jsem mu hned zkraje v klidu a ve vší slušnosti navrhl, jestli se na to nechce vysrat, že se budeme beztak jen dvacet minut dohadovat, a pak dobro zvítězí nad rigidní byrokracií a represí a beztak se dostaneme dovnitř.

Jenže v momentě, kdy dobro zdánlivě zvítězilo, Š. byl vpuštěn dovnitř a já si v hlavě sumíroval, jak je to tu super, a představoval si, jak za rok zase přijedeme a naplníme ještě větší stan, jak jsou tu lidi cool a vyklidněný a jak zase plácnu Bohdana přátelsky po zádech a všichni se budou tvářit, že ho chci zabít… tak v tu chvíli najednou vidím, jak tuhle Attilu lifrujou za železnej plot. A on tam smutně kouká přes pletivo, jak běženci v uprchlickejch táborech, co byste jim pro jejich slzavý voči koupili jeden párek s hořčicí navíc a dali jim ho grátis. Moje reakce byla samozřejmá: Propadl jsem záchvatu smíchu a celou tu tragikomedii si z povzdálí vyfotil.

Tak se takhle gebim, nevěřim vlastním očím a jen cítím, jak se mi vzdalujou Bohdan, raut pro hosty Literárního stanu i Pohoda 2016, když v tom pan makak udeří i na mě a že prej jestli jsem si to fotil. „Fotil,“ opáčím se srdcem na dlani. A on na mě, že mu mám ukázat co, a buď mu ten mobil dát nebo před ním všechno smazat. A to zas prrr! Jako svůj výstavní iPhone 6 Plus jsem zvládl už po týdnu spláchnout do hajzlu a po čtvrt roce roztřískat o betonovej chodník, ale rozhodně ho nehodlám dávat z ruky nějakýmu panu makakovi, co je o půl hlavy menší než já a jen si ujel na svejch pravomocech. Takže řeknu, že ani náhodou a chystám se vyrazit na langoše, když v tom mě ten vopičák zadrží, že prej nikam nepůjdu a vyčkám příchodu šéfů místní ochranky!

Vůbec to nepobírám, ale z toho, že pan makak v příštích minutách kopíruje náznaky mýho pohybu vstříc vedlejším stánkům a vždy s metrovým odstupem přihlíží tomu, jak si prohlížím festivalový trika a mrkám na langoše, tak nějak vytušim, že svoje výhrůžky myslí vážně. A že když se dám na úprk, tak skončím držkou v blátě/na triku/v langoši a tenhle boreček na mě bude testovat čerstvě naučený chvaty z kurzu krav maga. Takže čekám.

Po dobrý čtvrthodině tichý buzerace najednou přirazí dva pánové nadgorily, respekt vzbuzující řízci, co by zjevně zvládli během dvou minut urovnat i konflikt mezi Izraelem a Palestinou a rozhodně by to nebylo pomocí metody pasivní rezistence. Trochu se mi zamotá hlava a suše polykám, jsem tak zmatenej, že nepoznám ani přihlížející Marii (což je tuplovanej trapas, páč jsem ji jiným jménem oslovil už minule – ze dvou setkání dva faily, snad ji nepotkám potřetí), nicméně zvolený pokorný tón konverzace zabere a bavíme se s nadgorilama jako lidi: Chlápci mi vysvětlí, že porušuju paragraf na ochranu osobnosti, když mám fotku pana makaka v mobilu. A já vim, že silnější pes mrdá a že tohle je jejich džungle a buď se v ní nechám zbuzerovat a nepřijdu o koncert Franz Ferdinand, anebo mě vyvedou za flígr, rozmlátěj mi mobil a řeknou, ať se třeba soudim… a na to já seru, že jo. Takže ty fotky smažu. Oni mě vychcaně donutí, ať je koukám odstranit i z iphoneovskýho koše, což je teda věc, kterou bych od obyčejnýho tupýho goriláka nečekal, u nadgoril mě ale nepřekvapuje. No a pan makak už nehopsá a je v klidu, oni jsou spokojený a já jdu na langoš a kytary.

Akorát u toho mám dost intenzivní pocit, že dobro nad tou byrokracií a represí zase jednou vyhrát nezvládlo…

Momentka ze chvíle, kdy byla bezpečnostní situace na festivalu Pohoda v nejvyšším stupni ohrožení – v popředí Achjo Bitch a Marie, za bariérou zjevně nepříčetní Attila, bič boží a Š.

Follow

Attila ve svým hejtu mluví pravdu a nic než pravdu, akorát dle mýho ten pan gorilák nebyl ani tak gorilák, jako spíš takovej snaživej pan makak. O to úsměvnější mi...