#867 ŽEBRÁCI, CO MŮŽOU MAKAT
Posted: Prosinec 3rd, 2014 | Author: Curvekiller | Filed under: Curvekiller | 23 Comments »Žebráci tu byli vždycky. Je to jedna z mála věcí, kterou uvidíte ve filmu z krutýho středověku i ze současnosti. Mimo jiný díky tomu pochopíte, že lidstvo za ty roky celkem pokročilo, že žijem v relativním blahobytu, a tak davy chuďasů už nemusí žadonit o kůrku nafrněný šlechtice, který vycházej z honosnýho kostela – těch žebráků je třeba u nás jen pár, což je fajn.
Nehodlám se jim posmívat, páč shit happens a ani dneska člověk nemůže vědět, kdy se mu život ze sekundy na sekundu posere. Jeden den si můžete užívat piñacolady na Kubě, abyste za chvíli sledovali, jak vám kámoš bere firmu, manželka bere dítě a kramle a svalnatej mukl, co s váma sdílí celu, vám ve sprše bere mejdlo a nedbale ho odhazuje v dáli. Život holt není dycinky úplně jednoduchej, takže nesoudim lidi, co jsou tak v háji, až padnou na kolena a natáhnou ruku pro pár drobáků – pokud jim teda nic moc jinýho nezbejvá, páč jim třeba uhnívá noha nebo nemaj čím krmit svýho slepeckýho psa.
Když ale někdo, kdo je objektivně práceschopnej, loudí prachy, je to na pěst. Respektive ať si klidně loudí, třeba kvůli svýmu anarchistickýmu světonázoru nebo kvůli vobyčejný lenosti, ale ať ty kačky netahá ze mě! Máloco mě dokáže tak nasrat, jako když se domů vleču z roboty, korporátní ďábel mě dráždí až u dvanáctníku, cejtim se zbitej a unavenej a na jedný straně přemejšlim, čím zatáhnu složenky a účty, a na tý druhý, jestli mi to vole jako stojí za to a nemám jít radši objímat stromy na Vysočinu, zevlit tam ve srubu a snít o tom, že se jednou stanu prezidentem a kámoši v mikinách si budou jezdit na Hradčany pro státní vyznamenání. No a v takovou chvíli za mnou přijde svěží cápek a poprosí buď vo drobák, nebo vo dvě pětky na krabičák.
Přitom evidentně není úplně dementní a má atletickou postavu, že kdybych v knajpě začal hučet do jeho ženský, okamžitě mě sroluje pod fotbálek a umlátí mě popelníkem. Kluk plnej energie, teple oblečenej a s výrazem, že když mu ty drobáky nedám rychle, nestihne koncík svý oblíbený kapely, kluk, co by si solidní přivýdělek našel natotata, pokud by se mu teda jako chtělo. No a tenhle chalan ze mě tahá těžce vydřený prachy? Tak to mě vomej!
Chápu, že se nemusí každýmu chtít, ale ať razí takhle lámat prachy z milionářů a debužírujících mocnářů. Tahat je ale z vobyč lidí, co se pro tu dvacku dřou tak moc, že pak leda vytuhnou u Pošty pro tebe, to je monstrózní trapárna. Na druhou stranu pokaždý když potkám tu somračku, která tejden co tejden předstírá na perónu v metru hysterickej pláč a máchá před ksichtem umolousaným vzkazem o tom, že jí zrovinka ujel bus domů a nestihne nedělní mši, pokud se jí nesložíme na lupen, tak vim, že tihle zevlující somráci ještě furt maj kam klesat.