#864 „KAKÁME“, „PAPÁME“ ATD.

Jsou lidi, kterým narození caparta převrátí život vzhůru nohama. Zanechaj svejch koníčků. Vzdálej se od svejch kamarádů. Přestanou kalit. To je celkem pochopitelný, páč škvrně si žádá trochu víc času a pozornosti než chov suchozemskej želv v teráriu za betlí. Pokud ale s touhle změnou odejdou i veškerý sociální návyky, pak je to průšvih a je třeba bít na poplach.

Tím nejprůkaznějším projevem je samozřejmě tzv. mykání, kdy do tý doby samostatně žijící osoba najednou absolvuje všechno dohromady se svým mimískem a nebojí se to dát hlasitě najevo. My papáme. My kojíme. My blinkáme. My jsme se lekli sousedovic psíka a strachy jsme se z toho pochcali. Ne rodič a jeho ratolest, ale my, my, my, a to v situaci, kdy rejstřík činností, jež lze vykonávat, není dvakrát pestrej a pro dospělýho člověka důstojnej (předpokládám, že málokdo se kolegům v práci pochlubí opruzeným zadečkem).

Určitě nemám dostatečný know-how – tyhle věci uvidím v jiným světle, až budu v sedmdesáti z terasy svýho zimního sídla zálibně pozorovat, jak se mejch pět oficiálních a tři nemanželský děti na zahradě koulujou. Pak asi budu líp vědět, jakou roli fakani hrajou v klokotu dějin. Teď mi ale přinde, že dítě není smyslem života. Je „jen“ tou jedinou věcí, která dává smysl za všech okolností – konstantou, do který když nainvestujete libovolný množství energie, času, lásky a peněz, vždycky to bude mít cenu, což o práci, ženský ani turnajích v pokeru nikdy na stopro tvrdit nemůžete. Že by ale šlo vyloženě o naplnění života, kvůli kterýmu by se měl člověk vzdát vlastní identity a proměnit se ve tvora podvojného, to si fakt nemyslim.

Právě tohle „rosteme“, „vážíme“ a „kojíme“ je ale pro mě příznakem, že člověk úplně ztratí sebe sama, jeho mozek se spojí s tim slintajícím tvorem v kolíbce a stvoří dvojjediný monstrum, který má v kebuli místo jen pro posraný plínky, v puse touhu po mateřským mlíku a místo péra/passy dudlík. Je to projev totální vymletosti, kterej by se neměl odpouštět, není-li člověk navyklej trávit čas mezi osobama s IQ pod pětašedesát.

Mykání je zkrátka úplně stejně trapný, jako když chlap šišlá v posteli a ženská napíše do diskuzního fóra „upekla jsem špagetovou pizzu a můj manža si čvachtal“. Radši bych naposlouchal i kompletní diskografii DJ Boba, než být ještě jednou svědkem toho, jak si pětadvacetiletá kočka lebedí, že „se zrovna moc hezky vykakali“.

Follow

Jsou lidi, kterým narození caparta převrátí život vzhůru nohama. Zanechaj svejch koníčků. Vzdálej se od svejch kamarádů. Přestanou kalit. To je celkem pochopitelný, páč škvrně si žádá trochu víc času...