#470 FOCENÍ NA NOVOU OBČANKU

Když se ve vašem životě něco důležitýho změní, ustřihnou vám rožek občanky. Je to takovej úřednickej cejch, kterej ze sebe sejmete jen výměnou za novej průkaz. Pro spoustu lidí to může být prkotina, pro nás, co nesnášíme tyhle byrokratický kraviny, jde spíš o klasickej oser.

Člověk má podle zákona nějakejch osm dnů na výměnu starýho dokladu za novej. V reálu to znamená osm dnů klidu a pohody, po patnácti dnech založení upomínajícího papírku mezi další zbytečný lejstra, po dvou měsících první ukecávání pošťačky, ať kouká vydat doporučenej buzerdopis od O2, a po půl roce ožralecký prosby fízlů o shovívavost a vysvětlování, že nejsem běženec z Arménie, co si zfixloval trvalý bydliště.

Až když se po osmi měsících, jsa pořád bez rožku, od svý holky dozvím, že jí ráno bába za přepážkou hrozila po měsíčním prodlení „finanční pokutou v rozmezí 2 – 30 tisíc Kč“, zmizí všechno hrdinství s rychlostí akutní úplavice. A tak hned druhej den ráno zvednu kotvy a ujdu těch monumentálních dvě stě metrů na městskej úřad a absolvuju ponižující kolečko lemovaný lichotkama, pokryteckejma úsměvama a umělejma sladidlama z bonboniéry, jen aby mi byrokracie nevehnala účet do debetu. Povedlo se, lidskost zvítězila nad literou zákona. Akorát…

…akorát si mě chtěli přímo na místě vyfotit a plácnout můj ksicht, tak jak dřepí a čumí, na novou občanku! Víte, svět se dělí na dva druhy lidí – na ty fotogenický a na ty, co vypadaj na všech fotkách jako kokoti. A já nejen že patřím do tý druhý skupiny, ale rovnou tomu nefotogenickýmu kokotstvu předsedám a spisuju pro něj výroční zprávy, včetně manuálu o tom, jak vypadat na každý prokletý fotce ještě o pár úrovní dementněji než v reálu.  No a oni mi teď řeknou, že tu jedinou pasovku, na který aspoň vzdáleně připomínám civilizovanýho člověka, mám zase strčit zpátky do kešeně a lehce se usmát do objektivu? Cože?

Nicméně jeden škraloup už mám, a tak poslechnu. Bába blejskne, otočí na mě monitor a zeptá se, jestli je to OK. V první chvíli se strašlivě leknu a mám tendenci tomu feťáckýmu týpkovi, co na mě vejrá, odevzdat telefon i všechny drobný a utýct do bezpečí. Paní mě ale uklidní a s mateřskou starostlivostí se mě zeptá: „Vy jste nevěděl, že se budete fotit?“. Znova juknu na svoji podobiznu – na týdenní strniště, na vlasy učesaný předevčírem a ostříhaný ještě za života nebožtíka Havla, na oči zalepený po dvou hodinách spánku a na pleť, do který se vepsaly všechny průsery včerejší prokalený noci. Pochopím, že to od ní byla řečnická otázka. Ale i tak řeknu „Ne, nevěděl“ a poraženě pokynu, ať tam teda ten ksicht napálí.

Lepší to už totiž nebude. Minimálně do dalšího ustřiženýho rožku.

Follow

Když se ve vašem životě něco důležitýho změní, ustřihnou vám rožek občanky. Je to takovej úřednickej cejch, kterej ze sebe sejmete jen výměnou za novej průkaz. Pro spoustu lidí to...