Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #86 OSTROVNÍ

#86 OSTROVNÍ

Posted: Březen 31st, 2011 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | No Comments »

Bydlim v úplnym centru stověžatý matičky a minimálně dvakrát denně procházim Ostrovní ulicí směrem ze Spálený k Mikulandský či naopak. Pro nepražáky: uzounká ulička tak na jedno auto, větším kárám přitom zasahujou zpětný zrcátka až na chodník a drkaj vo zadky i hubenejm holkám přitištěnejm ke zdi, natožpak mírně obtloustlýmu věčně zahloubanýmu jedinci mýho ražení se sluchátkama na uších. Přičemž je nutno říct, že chodník na jedný straně ulice je vlastně jenom obrubník, na straně druhý má tak metr (nebo nevim, odhad mám mizernej, každopádně dvě tlustý holky se na něm vyhnou jen stěží, maximálně tak tlustá s hubenou).

Samozřejmě, když žádný auto nejede, může si to člověk štrádovat prostředkem komunikace po kočičích hlavách a nemá problém, stíhá se vyhýbat maminkám s kočárky, čtrnáctiletejm zmalovanejm lolitkám z nedaleký základky, micinám v mini, co je jejich pokérovaný vyrýsovaný nabíječi zrovinka vzali na obídek/véču do blízkýho Ultramarínu, i skupinkám japonských turistů fotících si fetky, smažky a váguse, co živořej u nedaleký stanice metra.

Jenže problém je, že tam těch aut jezdí docela nemálo. Leckterej číman dobře ví, jak si zkrátit cestu z Karlova náměstí k Národnímu divadlu spletitejma uličkama, co jich centrum města nabízí přehršel, ať už je to obtloustlej opocenej strejda v kožený bundě v taxíku značky Škoda Octavia, řemeslník v modrákách v pickupu, co jede opravit pani Hájkový ze čtvrtýho neopravitelnou třicet let starou karmu, nebo vysmátej pohodář v bílý dodávce popsaný názvem nějaký firmy, co po Praze distribuuje všechen ten životně důležitej tovar, jako jsou barely živý vody do pítek v zasedačkách nadnárodních korporací či v igelitu zatavený trochu oschlý bagety s ultrazdravejma náplněma z bejby cuketek a pohankový haše.

A nejhorší jsou chvíle, kdy sedíte ve čtvrtym patře nad křižovatkou Spálený a Ostrovní, snažíte se tvořit hodnoty a tak jednou za hodinu uslyšíte hysterický zvonění rozzuřený tramvaje, která si to šine od Lazarský a právě zmerčila oktávku, pikapa nebo bílou skříň, co si to odvážně nakročila do křižovatky a až na kolejích zjistila, že Ostrovní je plná nejrůznějších dvounohejch překážek silničního provozu. Takže vlastně neustále čekáte, jestli se ozve rána – a když jo, tak jestli se ozve řev.

Jak se má člověk soustředit,
když co hodinu vykukuje z okna,
jestli tam nespatří kus lidskýho neštěstí?

«
»