#790 ŽE NĚKTERÝ LIDI ZMIZEJ Z VAŠEHO ŽIVOTA

Moje první holka se smála takovým roztomilým způsobem – znělo to jako zvonění na mobilu. Pamatuju si ho jak dneska. Pamatuju si i modrej přívěšek ve tvaru kytky, kterej měla pověšenej kolem krku. I chuť jejích slin. I to, jaký prameny svejch blonďatejch vlasů měla zacuchaný tak, že vám zůstaly mezi prstama.

Bylo to s ní fajn. Přestože jsem jí dal po pár měsících kopačky, páč jsem chtěl mnohem víc spát s jinou holkou (která se mnou spát samozřejmě nechtěla), tyhle detaily se mi vryly do paměti a nikdy jsem je z ní nedostal. A i když jsem na ní poslední týdny dost kašlal a zatáhl to ze svý vůle, vždycky mě sralo, že si tyhle drobnosti už nemůžu nikdy užít. Chyběly mi vlastně už po chvíli – taky když jsem jí o čtrnáct dní později vracel věci, sepsal jsem jí to do melancholickýho dopisu, jen jsem ho naštěstí v záchvatu racionality spálil, páč mi došlo, že když jsem jí pochcal hlavu jednou, bylo by dobrý ji nepochcat i podruhý.

Pak jsem ji už mockrát neviděl, přestože s ní chodil můj brácha a taky s ní přišel o panictví (vona byla hezká a šikovná), po těch věcech se mi ale stejskalo. Podobně se mi stejskalo i po drzejch kecech jiný nebo po dokonalejch kozách další… Ale není to jen o ženskejch – i otisk dědova strniště si vybavim strašně živě a zamáčkl bych za něj slzu, přitom cítit ho na tváři pro mě bylo asi tak příjemný, jako ho slyšet pořvávat, jak to že sakra není přesně ve dvanáct nula nula na stole vyskládanej oběd, co to je do háje za bordel. Podobně se směju, když si vybavim hlášky svýho kámoše ze základky Zámka, kterýho jsem od tý doby akorát potkal dvakrát náhodně v hospodě, i na šílenosti bratrance, kterej si pak v pětadvaceti zlomil vaz na motorce a bylo po prdeli.

Jasně že je v tom ubulená nostalgie a to, jak s odstupem času vytáhnete ty hezký jednotlivosti z celýho balíku, člověk si je trochu zidealizuje a tulil by se k nim. Ale i tak mě sere, že některý lidi prostě musej zmizet z vašeho života, ať už si je vezme do svejch pazour zubatá, jinej partner anebo prostě zůstanou ve městě, ze kterýho vás odtáhli rodiče, ve škole, kterou jste vychodili, nebo v bordelu, na kterej už nemáte dost pěnez.

Na druhou stranu, opravdu bolestivý je to jen u těch, co vytuhli… u ostatních máte furt nárok na změnu. Máte naději, že se jednoho dne probudíte a vedle sebe zase uslyšíte smích, co zní jako zvonění na mobilu… (Akorát musíte zapomenout, že je to totální píčovina.)

Follow

Moje první holka se smála takovým roztomilým způsobem – znělo to jako zvonění na mobilu. Pamatuju si ho jak dneska. Pamatuju si i modrej přívěšek ve tvaru kytky, kterej měla...