#731 NOVÝ BOTY

Posted: Prosinec 31st, 2013 | Author: | Filed under: Curvekiller | 12 Comments »

Nový věci mají všichni rádi. Zvlášť v naší spotřební společnosti je novost kvalitou samou o sobě. Kámoši se vás budou vždycky vyptávat na nový auto, kolik to žere a jak se s tim jezdí, rozněžní je nový dítě (kolik to žere?), zaujme je nová milenka (jak se s ní jezdí?), pochválí vám nový tričko a naleštěný hodinky – a na starý kusy sere pes. Prostě jedeme kupředu a pořád kupředu – jak kdyby i novej rok měl bejt o level lepší.

I já mám nový věci rád – kupování bot mě ale sere neskutečně. Jednou za půl roku si totiž nějaký vyhlídnu, mazlim se s nima ve vitríně, a pak i na dotek, ale jen co je nasadím, začne to bejt krušný. Bohužel nejsem symetrickej krasavec Ronaldova typu, takže musím jednak vybrat boty, ve kterých moje jedenáctka noha nebude vypadat jako ploutev, ale bude opticky co nejmenší – protože šmajdat po ulici s něčím, co připomíná protézu pro vorvaně, to na důstojnosti nepřidá. Proto preferuju boty vyšší a pevnější. Jenže ty je zas třeba rozchodit. A to bolí tak moc, že by i Ježíška mrdlo. Aspoň tejden se měkejš jako já zmítá v mukách, kdy vzývá starý dobrý láskyplný časy inkvizice a radši by si nasadil tu jejich španělskou botu, jen aby nemusel už ani minutu strávit pajdáním v novejch křuskách, co furt zarputile držej tvar a ne a ne se přizpůsobit tý vyhnusněle velký noze.

A to je na pytel, páč zrovna boty maj tu debilní vlastnost, že jim stačí i slabej měsíc používání a jejich novost bere dráhu. takže jen co si je pěkně rozšlápnu a můžu si vykračovat po náměstí jak velkej pán, co u švece pořídil luxusní topánky, tak se ty boty začnou kurvit. Objevujou se různý záhyby, šmouhy, jizvy po okopání, barva bledne, semiš se ošoupává, kůže se kroutí. Člověk zkrátka záhy nemá na tlapě to, co si vysnil při pohledu do výkladní skříně a co si dojatě odnes domů, ale něco výrazně míň dokonalýho. A čím pohodlněji se mu chodí, tím hůř to vypadá.

Jasně, možná je to spíš hejt na moje zprzněný hnáty. Ale já v tom spatřuju univerzální princip určitý marnosti – když je to nový, je to super, ale ještě si to člověk neumí tak dobře užít. A jakmile si to všechno zajede – zvykne si třeba na práci, ví, kam ideálně hrábnout v posteli, a jak nejlíp zmixovat tři různý druhy fetu – je prvotní nadšení dávno fuč.

«
»