#149 NABÍZENÍ JEDNÝ VĚCI TŘIKRÁT

“Nechceš meruňku?”
“Ne, díky.”
“Ale jsou fakt dobrý, sladký a šťavnatý, nechceš?”
Joaha. Doteď jsem si myslel, že jsou hnusný, kyselý a vyschlý. Ale stejně: “Ne, děkuju, nechci meruňku.”
“Fakt ne?”
Ježkovy voči, kterou část věty “ne, děkuju, nechci meruňku” jsi nepochopil(a)? „Ne, fakt nechci ani meruňku, ani jinou peckovici, malvici či bobuli.“

Tohle se stává často, jsem přesvědčenej, že v nějaký podobě se s tím musel setkat v podstatě každej. Nejhorší na tom je, že většinou se vám to stává s lidma, co vás maj rádi, co pro vás chtěj to nejlepší: matky, babičky, partnerky atd. No jo, jenže mně tahleta starost o to, co si zrovna mám dát, trochu zavání opičí láskou. Chci pro tebe to nejlepší a vim líp než ty, co to zrovna je.

Jasně, českym národnim sportem (zejména u starší generace) je nabídku zákusku nejdřív dvakrát odmítnmout, potom teda upejpavě svolit (stylem „no když mě teda nutíte…“) a pak sežrat půl dortu, takže možná kvůli tomu někdo akceptuje až třetí rázné „ne“. Ale já jsem kurva příčetnej a svéprávnej, znám svý tužby mnohem líp, než kdokoliv jinej, takže když říkám, že kafe/meruňky/cigáro/jánevimcoještě nechci, tak ho prostě NECHCI!

A ano, samozřejmě se mi stalo, že jsem třeba kafe s díky odmítnul a za pár vteřin si to rozmyslel. Jasně. Chápu, že spousta lidí má pak v takovej moment pocit, že už o tu možnost přišli jednou provždy a budou sušit hubu, i kdyby každičká jejich buňka bažila po kofeinu. Nevim, nikdy mi nepřipadalo nějak zásadně složitý říct: “Hele, prosim tě, já si to rozmyslel, přece jenom bych si to kafe dal, dík.“ Kdyby lidi dokázali formulovat svoje potřeby a kdyby lidi dokázali poslouchat, co jim jiný lidi říkaj, bylo by (minimálně mně) na světě líp.

Follow

“Nechceš meruňku?” “Ne, díky.” “Ale jsou fakt dobrý, sladký a šťavnatý, nechceš?” Joaha. Doteď jsem si myslel, že jsou hnusný, kyselý a vyschlý. Ale stejně: “Ne, děkuju, nechci meruňku.” “Fakt...