#630 HRA NA „HOVNO“

Hudební festivaly přinášej spoustu zážitků, nad nimiž musí srdce hejtra zaplesat. Třeba brodit se chcankama vstříc přetýkajícím mobilním pisoárům je vždycky lahoda. Kýble s tatarkou vylepený na třicetistupňovým pařáku ve stánku se smažákem vidim taky rád. A lidi, co osvěžujou ostatní tím, že si naberou do huby pivo, a pak ho vyflusnou nad sebe, mám úplně nejradši. No co, stane se.

Pak jsou tu ale univerzální situace, který se opakujou na všech fesťácích, bez ohledu na rok a lokalitu konání. Jednou takovou je hra na „hovno“, v rámci který se soutěžící pokouší co nejhlasitěji vyslovit tuhle sprostotu. Někdo špitne hovno. Další ho trumfne úderným HOVNO. A třetí zařve HOVNÓÓÓ. Všichni se smějou, rozdaj si medaile, poplácaj se po kozách, a pak hrajou znovu. A tak pořád dokola.

Jenže podstatou týhle letitý soutěže není přeměřování síly hlasivek, ale narušení jakýhosi strnulýho oficiálního prostředí, ve kterým nejen že se sprostě nemluví, ale dokonce se tam vyžaduje ticho. A když ho porušíte, nějaká místní autorita vás ztrestá: Ve škole úča, v práci šéf, v kostele Bůh. Škola je ale ideální. Kdo nikdy neviděl svý spolužáky, jak během výuky dlouhý minuty střádaj odvahu, aby se položili do jednoho zvučnýho hovna, ať hodí křídou. V éře před ziskem občanky jsem taky hrával a vyděšeně sledoval senilní němčinářku, jak se snaží rozklíčovat, proč jí v uších rezonuje tak ohyzdný slovo, aby mě o chvíli později děsilo ještě víc zjištění, že Kábele s třídním průserářem Honejskem bez problémů řeknou HOVNO desetkrát hlasitěji než já, tudíž jsou vic cool a mají nesrovnatelně větší šanci se jednou dotknout zadku Kamily z druhý lavice.

Na fesťácích ale od nepaměti nastává situace, kdy se ve spícim stanovým městečku zhmotní skupinka adolescentů a začnou si svá hovna přeměřovat ve vší velkoleposti. Ale to prosím… to jsou úplný blbci! Tak zaprvý na rockáči jde najít asi sto víc stylovejch způsobů, jak prokázat svou nespoutanost a rebelii, třeba skákat ze sloupů obrovskejch šapitó, krást langoše nebo pro mě za mě chcát uprostřed kotle ječících fanoušků. Ale rozhodně ne vyslovovat nahlas hovno. To je trapný i na fesťáku, kde je headlinerem Karel Gott s Včelkou Májou.

Takovejhle tyjátr navíc vůbec nerespektuje pravidla hry: Ve stanovým městečku není kdovíjaký ticho, páč repráky i z dáli duní, ze stanů se ozývaj zvuky pokusů o kopulaci a každou chvíli se někdo vybleje do spacáku. Hlavně tu ale schází ona hrozba trestající autority – protože jestli tyhle hrdinové čekaj akorát na to, až ze stanu vyběhne nějakej podnapilej rváč a bude je se svým pupkem nahánět mezi celtama, pak si můžou šetřit hlasivky na koncert a o bitku zažádat rovnou tím, že mu do ksichtu chrstnou pivo.

Follow

Hudební festivaly přinášej spoustu zážitků, nad nimiž musí srdce hejtra zaplesat. Třeba brodit se chcankama vstříc přetýkajícím mobilním pisoárům je vždycky lahoda. Kýble s tatarkou vylepený na třicetistupňovým pařáku ve...