#621 POSMRKÁVÁNÍ

Jsou věci, o jejichž „indexu sravosti“ – což je číselný údaj vyjadřující na desetibodové škále, jak moc si dané téma zaslouží svůj hejt – nelze ani v nejmenším pochybovat. Určitě každého napadne pár jasných desítek. Kdo by měl třeba rád psí hovna? Kdo může oceňovat menstruaci? A kdo si může vážit Olgy Lounový? Jasně že nikdo! (i když Olga je možná spíš jedenáctka, nerad bych jí křivdil) Každopádně, je pár jasných desítek, na které prostě hejt musí vzniknout dřív nebo později, i kdyby se kvůli tomu měla načínat druhá tisícovka.

Posmrkávání je přesně ten případ. Už ze svý etymologický podstaty jde o festovně hnusnou věc: Ono smrkání samo o sobě je činnost celkem nechutná, předpona „po“ je přitom příznakem, že daná aktivita probíhá déle, v pravidelných intervalech se opakuje, čímž dochází k rytmizaci toho libého zvuku, kdy se chrchel tře o stěnu dutiny nosní. Završení týhle libůstky je přitom v nedohlednu – a právě ta neukončenost je strašlivě iritující.

Jistě, taky mám svý tělo rád a některý tekutiny bych z něj nevypustil ani po sakra velkým přemlouvání, ani kdyby přede mě někdo na stůl vyložil pět v českejch. Jenže nudle kurva není mozkomíšní mok! Ta může ven. Proto nechápu lidi, který maj potřebu si svůj soplík hýčkat, mazlit se s ním ve svý nosní dírce a ne a ne se s ním rozloučit. Neustále potahujou tam a zpátky – naoko ho pustí na procházku, ale když už ten sliz zavětří svobodu, zase škubnou za vodítko a přitáhnou ho zpátky domů k boudě. Peklo.

V kruhu rodinným nebo mezi kámošema se s tim většinou umí každej porvat. Mnohem horší je to ale třeba v práci v oupnspejsu, kde je člověku tak nějak žinantní naznačovat dospělýmu jedinci, že by mohl uchopit čistonosoplenu, vyložit do ní kompletní náklad a přiblížit se tak k ideálu normálního člověka, jenž v klidovým stádiu nejen že nesmrdí a neirituje divnejma řečma, ale taky třeba nevydává otravný zvuky typu mlaskání, chrochtání, vytí na měsíc v úplňku nebo srkání. Když se tak nestane a pořád se posmrkávání ozývá, beztak to nevěstí happy-end. Ten soplí teror se totiž dá snýst pár minut, možná několik hodin s náznakama, že by bylo dobrý sáhnout po tom balíčku šnuptychlů na stole, ba snad i celej den, během něhož padne věta: „Tak vysmrkáš se už do prdele nebo co?“ Ale když ani to nezabere, musí se na to prostě jít trochu rafinovaněji:

Follow

Jsou věci, o jejichž „indexu sravosti“ – což je číselný údaj vyjadřující na desetibodové škále, jak moc si dané téma zaslouží svůj hejt – nelze ani v nejmenším pochybovat. Určitě každého...