Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #493 ROZVÁZANÝ TKANIČKY

#493 ROZVÁZANÝ TKANIČKY

Posted: Prosinec 18th, 2012 | Author: | Filed under: Curvekiller | 11 komentářů »

Nemusíme být zbytečně skromní: Lidský schopnosti jsou úžasný. A lidstvo jako celek toho dokáže hrozně moc. Dobyli jsme Měsíc, naučili jsme se dělat dušený hovězí líčka se štouchanejma bramborama s cibulkou, vynalezli jsme mastičky proti mykóze na nohách. Prostě fantazie, klobouk dolů. Bohužel se ale může stát, že i nadprůměrnej jedinec z takhle schopnýho tvorstva (jo, mluvím o sobě – však říkám, že netřeba být zbytečně skromnej) se nedokáže popasovat s něčím tak triviálním, jako je zavazování tkaniček.

Jako ne že bych byl úplný hovado a nezvládl přes sebe přeložit dva provázky a udělat na nich mašličku. To jsem zmákl ještě v předškolním věku. Spolu s osvojením techniky nenápadnýho odhazování chleba se sádlem pod stůl to byla určitě ta nejlepší věc, kterou jsem se ve školce naučil. Ale bohužel jsem nikdy nenašel ten správnej grif, aby mašle vydržela pevně na botě dýl než jen chvíli.

Popravdě, na mým soukromým tachometru většinou neuběhne ani ne kilák a už se musím znova sklánět a šněrovat. Což je ve chvíli, kdy člověk vyroste ze sněhulí a tenisek na suchej zip a sexuální orientace mu jaksi nedovolí přejít na kozačky, předpoklad k permanentnímu nasrání. Pocit méněcennosti navíc často zintenzivňujou moje koníčky, kterejma si pěší přesuny vždycky prokládám – jistotou je šlapání si na vlastní osvobozenou tkaničku, zuřivý rvaní šňůrek z pod bot kolemstojících, který ve svý sobeckosti ťápou po mým majetku, v zimě samozřejmě nemůže chybět zavazování s rozblemcaným sněhem vpitým do každýho vlákna. Ale vrcholnou disciplínou je až adrenalinový vytahování tkaničky zaseknutý v eskalátoru, kdy do poslední chvíle netušíte, jestli se urve jenom ona, nebo jde pryč rovnou celá noha od kotníku dolů a naopak přichází invalidní důchod.

Ne, nefňukám, páč za třicet let jsem se s tím měl čas smířit. Štve mě akorát jediná věc: Totiž že když si spočítám kolik času v životě jsem strávil zohýbáním a opakovaným vázáním tkaniček a představím si, že jsem ten samej čas mohl věnovat třeba cvičení na elektrickou kytaru… ty jo, chybělo vlastně tak málo a mohl ze mě být druhej Jimi Hendrix.

«
»