#492 KUPOVÁNÍ DÁRKŮ

Posted: Prosinec 17th, 2012 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 4 Comments »

Kdepak. Jakmile se u babičky na hajzlu omylem začtete do předvánočního čísla časopisu Krásný svět nebo Oni a my, je v podstatě jistý, že narazíte na sváteční rozhovor s nějakou tou bohdalkou. Samozřejmě nemůže chybět otázka, zda dotazovaná radši dárky dává, nebo dostává. Cosi fan tutte – všechny dávaj. (Je-li dotyčná bohdalka zručná, může tam bejt i fotka s radostma, který zpovídaná celej prosinec vyrábí pro přízeň i hereckýkolegy, všelijaký upentlený hazuky nebo brože s vyschlou žábou.) Vždycky jsem malinko na vážkách, jestli to u těch dam neni jenom takový PR, aby si nezavřely cestu k dalším rolím laskavejch babiček, něco jako používá Mom z Futuramy – ale nebudu jim šahat do svědomí.

Každopádně já za sebe musim říct, že mnohem radši dárky dostávám než dávám. Jakože nesrovnatelně. Nejde snad o to, že bych byl lakomej, ani o narvaný obchody; pustit chlup umim a na internetu nakupovat taky umim – jenže hodně často prostě nevim, čim bych mohl obdarovávanýmu člověku udělat opravdovou radost. Držim se totiž hesla, že ideální dárek je něco, co obdarovanej chce, ale sám by si to nekoupil. Což často neni jednoduchý.

Já se samozřejmě náramně těšim na to, jak budou malýmu Attilovi svítit vočička pod vánočním stromečkem. Vono totiž koupit malýmu dítěti něco, co by samo chtělo, ale nikdy by si to nekoupilo, je poměrně snadný, protože jak tak pomalu zjišťuju, malý dítě by chtělo v podstatě jakejkoliv předmět, kterej je dostatečně barevnej, lesklej nebo jinak zajímavej, a nekoupí si pochopitelně nic, protože ještě nemá kreditku a přístup na internet.

Dospělý osoby maj ale často tu nepříjemnou vlastnost, že věci, který by chtěly, si kupujou samy. Samozřejmě neni úplně těžký vymyslet věci, co by udělaly radost každýmu a má je vopravdu málokdo – třeba cvičená panda velká. A vlastně klidně i necvičená, že jo, panda, to je ultimátní mazlik. Jenže panda jednak stojí balík a jedna nepatří k běžnýmu tovaru dostupnýmu v českejch obchodních galeriích, aspoň pokud já vim.

Takže vybírání dárků pro mý blízký holt vždycky visí na mojí fantazii a je třeba říct, že v tomhle ohledu je to zoufale neinvenční kráva, navíc týraná mym egem, který je vždycky na začátku nákupů rozhodnutý koupit ten nejlepší dárek na světě. Jak mnou během neúspěšného procházení obchodů prostupuje zoufalství, nakonec se sice ego spokojí i s dárkem z kategorie „to by se mohlo dotyčnému líbit“, ale nákupem to zdaleka nekončí.

Už cestou domů s balíčkem v kabele mě začínají přepadat pochybnosti, jestli jsem náhodou nepořídil úplnou kravinu, a když odemykám dveře od bytu, jsem si už většinou jistý, že jo. Takže mě čeká neklidný spaní až do okamžiku předání dárku – a i když se po rozbalení dotyčnej tváří, že je nadšenej, bejvám si skoro jistej, že se usmívá jenom proto, že mě nechce zklamat, a hned jak mu zmizím z očí, tak to celý hodí do odpadu.

Netříděnýho.

«
»