#606 JEDE JEDE MAŠINKA

Jsem celkem tolerantní člověk. Rozhodně víc, než jak by předpokládala moje genetická výbava a rodinný zázemí. Brácha s tátou jsou totiž mnohonásobně militantnější, co se týče hudebního vkusu: Vlastně pokaždý, když jsme doputovali na nějakou vidláckou svatbu nebo trapnou oslavu narozenin některý příbuzenský archiválie a dva zoufalci u samohrajek tam pálili hitovky od Kaťáků a Michala Davida, viděl jsem, jak se jejich tváře kroutí zmarem, kterej ani vydatný dávky alkoholu neutišily. Vždycky když se pak přiblížila půlnoc a ti dva MCs z Dolní Lhoty, co sní o patnácti minutách slávy na Šlágr TV, naladili i Jakuba Smolíka a bratry Nedvědy a ještě to proložili aktuální peckou od Olgy Lounový, všiml jsem si, jak se je tatík snaží čapnout za flígr a navždy umlčet. Brácha samozřejmě takovým hrubiánstvím opovrhoval, takže ho zastavil a radši těm Mozartům opodál nenápadně vylil pivo do repráků, v naději, že jim tu zkázonosnou techniku aspoň vyzkratuje.

Já to tak neřeším, nevadí mi, když se prostej lid baví a užívá si svý ucajdaný hity. Je ale jeden moment, kdy i moje trpělivost přetejká. Kdy zdrhám na hajzl a toužím se srolovat do ruličky a spláchout do míst, kam zvuk ani obrazový vjemy nedorazej. To když přijede Mašinka. Když se jedna zdánlivě neškodná dětská říkánka začne zařezávat do ušních bubínků a cupuje je jak štěkot pruskýho kulometu. A okolo poskakuje špalír virózou zmoženejch lidí, z nichž ovšem prýští radost, jak kdyby každej vyhrál po sto tisíci korunách a bedně jitrnic.

A zatímco se mašince kouří z komínka, jede do dáli a veze samý ožralý, tak se děda drží vnučky, tetka s fyziognomií i s účesem vyhaslýho ukrajinskýho vyhazovače se potácí vedle chasníků umaštěnejch od tlačenky, do toho pištěj mladý kočeny a kluci za nima nadšeně dobíhaj, páč jim aspoň teď můžou sáhnout na prdel a nedostat facku. Všechno to poskakuje, ovary se natřásaj, ten upocenej had, z jehož dechu byste opili polovinu obyvatelstva Namibie, se klikatí mezi stolama. Vyjde na verandu, humorně profrčí za výčepem a na hranici vyčerpání se po třech minutách rozplizne někde u parketu.

Není to hezkej pohled a není to ani hezkej zážitek – a to i když člověk nevidí Kyklopa z Maxim Turbulenc, jak mu starší dáma přisedává dařbujána. Na druhou stranu v danou chvíli vždycky cejtim, jak se všechny chmury rozplynou, různý generace i odlišný sociální vrstvy se spojej a užívaj si jednotnou knedlíkovou radost. Jsou pryč od tupejch americkejch stříleček a trapnejch zahraničních songů, v tom našem poctivým českým bahýnku, kde se zpívá od srdíčka.

A já v tu chvíli vím, že jsem doma.

Follow

Jsem celkem tolerantní člověk. Rozhodně víc, než jak by předpokládala moje genetická výbava a rodinný zázemí. Brácha s tátou jsou totiž mnohonásobně militantnější, co se týče hudebního vkusu: Vlastně pokaždý,...