#581 TEPLÝ PANÁKY

Nejsem kdovíjakej píč. Bourbon si neumim vychutnat jako ty elegantní frajeři v americkejch gangsterkách, vodku musím rychle přebít něčim mírnějším a když mi někdo vnutí třeba panáka absintha, okamžitě mi z prstů na nohou slezou nehty a odejdou hrát do vedlejší místnosti pasiáns.

Přesto jsem vždycky věděl, co se sluší a patří, a tak mě sraly drinky, který maj bejt studený, a přesto je někdo servíruje při vyšší než pokojový teplotě. Pak to totiž neteče, neklouže to do krve tak snadno, jak by mělo, nechutí to a tím mizí i pocit blaženosti. Jasně, každý pitivo si zaslouží svý. Některý lehký zchlazení, jiný dvě kostky ledu, další koketně namraženou sklinku, k níž se vám lepí prstíky. Je to alchymie… ale v rámci alkoholickejch mecheche na ni bohužel není vždycky čas, člověk se leckdy musí spokojit s kompromisama, což se snadno řekne, ale hůř chlastá (pokud v sobě teda už nemáte promile a v rámci dobrý nálady byste klidně snesli i vodku od likérky Drak).

Vybavuju si na to konto školní výlet do Paříže, kterej probíhal v parným létě, navíc ve stařičký Karose, která se zjevně sama tak bála rozpadu, že se potila a žhnula jak naplno rozfajrovaný kamna. My, zpustlá gymnaziální elita, tomu samozřejmě zapomněli přizpůsobit otázku chlazení flašky od strýčka Bechera a najednou byli v situaci, kdy jsme chtěli holky z vedlejší třídy oblbovat ohnivou vodou teplou jak kakaíčko od babičky. A to byla prekérka, páč ty princezny samozřejmě kvitovaly chlast zadarmo, ale chtěly ho jaksepatří nachlazenej, když už do nás měly investovat něco tak cennýho, jako byly dva pohledy za hodinu a jedna odpálkovací hláška. Tak my na benzínce přičinlivě vybouchali z mrazáku igelitku ledu a uložili do ní becherovku jak do mauzolea. Což vo to, teplota o nějakej ten stupeň klesla, ale led samozřejmě kvapem roztál. A jelikož igelitka byla děravá jak ústa starý ženy, jak říkával Inčučuna, tak všechna voda vytekla a o kousek dál kapitálně prochcala kabelku naší třídní, i s jejíma lejstrama, pasem a zánovní harlequinkou. A my museli vysvětlovat, proč se pod náma zhmotnilo slepý rameno Labe.

Ne že by šlo o kdovíjakej průser, ve světle toho, že mladej Mašek strávil hodinu u celníků za to, že vezl přes hranice brko trávy, a že Otřísal chcal za jízdy do PET flašky, což holkám kolem nepřišlo tak vtipný jako nám, byl ten mrazící eror celkem bezvýznamnej. Ale bylo smutný bejt zas jednou za blbce… a moct to spláchnout leda chlastem, co byl furt teplej jak chcanky.

Follow

Nejsem kdovíjakej píč. Bourbon si neumim vychutnat jako ty elegantní frajeři v americkejch gangsterkách, vodku musím rychle přebít něčim mírnějším a když mi někdo vnutí třeba panáka absintha, okamžitě mi...