#570 OPENCARD
Posted: Duben 11th, 2013 | Author: Achjo Bitch | Filed under: Achjo Bitch | 15 Comments »Možná, že bedlivě sledujete novinky ze světa Opencard. Možná, že už se k vám dostala i dnešní legrační zpráva, že obvinění na pražské zastupitele je obšlehnutý ze studentský práce Richtera ml. Možná, že jste se zaradovali, protože jste si mysleli, že se tomu budu dnes věnovat, ale v tom případě vám asi teď rozkopu hračky 🙁
Dnes se nebudou vytahovat starý fóry o Bémovi, který nechá zmizet 800 milionů, zatímco vy budete hádat, kterou kartu má na mysli. Nebudu tu operovat s pojmy jako Openkrad nebo Megaztrát. Ne, nemyslím si, že Opencard je košer, ale tento hejt není lamentací nad politikou, magistrátem, korupcí. Je to o jedný úplně konkrétní Opencard, která odpuzuje revizory a já jsem kvůli tomu poněkud neklidná.
Opencard, jak známo, slouží především jako průkaz do knihovny a jako tramvajenka. Do knihovny nechodím, protože mám tendenci knihy nevracet, za což má pak knihovna tendenci vymáhat pokutu, takže u mě je to hlavně ta tramvajenka (včetně volných jízd lanovkou v pražský zoologický, FTW!). Měla jsem ke konci minulého roku studijní pauzu, během které jsem si dala pauzu i od výdobytků moderní doby (= Opencard je pro nestudenty dražší a já věděla, že se blíží návrat do školy).
Bohužel to mám s revizorama podobně jako Attila (viz Revizoři), takže to ve výsledku zas tak výhodný nebylo. Většinou jsem totiž nastoupila do tramvaje nebo do metra s tím, že to vydržím bez lístku a že tam žádnej revizor nebude. Po max. dvouzastávkové jízdě plné nervózního těkání a podezírání lidí z revizorství jsem byla hrůzou tak bez sebe, že jsem stěží dokázala tu sms jízdenku vůbec namačkat. Na eskalátorech v metru jsem se snažila z výrazů lidí jedoucích nahoru vyvěštit, jestli jsou dole revizoři nebo ne a když jsem vystupovala z metra, tak jsem si cestu napřed špionsky očíhla nenápadným mrknutím zpoza sloupu.
Nedávno jsem si slavnostně pořídila pětiměsíční kupon. Dlouhodobý MHD stres ale udělal své, takže mi to vůbec nedochází a dál nastupuju do tramvaje a do útrob metra s bušícím srdcem. Stokrát si můžu říct, že už je po všem, že mám sebou platný doklad, ale přesto neuroticky sleduju cokoliv podezřelého (boty prestiže nebo brýle na šňůrce kolem krku). A když už revizory náhodou konečně potkám, tak mě NIKDY nezastavěj. Vůbec pro ně neexistuju i když kolem nich procházím sama, prostě nic. Mi neříkejte, že ty dědci maj v sobě fakt senzor na odhalování černých pasažérů. Přitom mě jejich přítomnost vždycky tak rozruší, že musím nutně budit pozornost!
Kdyby mě ty revizoři pravidelně stavěli, tak by mi možná po pár prokázáních se konečně došlo, že jsem v pohodě a že už nemusím před každou tramvají dlouze přemýšlet, jestli radši nemám jít do města pěšky, ale to ne, takhle to nefunguje. Někdy mám pocit, že moje platná Opencard voní už z tramvajové zastávky a že jí ty revizoři zkrátka cejtěj ve vzduchu. Moje Opencard od sebe ty kurvy prostě odpuzuje. Ale můžeme se vsadit, že minutu poté, co mi ta karta propadne, se na mě vrhnou i s měšťákama. Protože přesně to je základním pilířem městské hromadné dopravy.
Jdu si poslechnout tento milovaný díl seriálu Rodinka o revizorech a budu při něm snít o setkání s tím nejodpornějším revizorem z DP, kterýmu tu Opencard vomlátím o hlavu tak, aby i mně došlo, že jí mám.
Follow