#767 ŽE JSEM POSRAL MATURITU Z DĚJÁKU
Posted: Březen 26th, 2014 | Author: Curvekiller | Filed under: Curvekiller | 16 Comments »Vždycky se říkalo, že maturita je fraška, že se dává zadarmo. A mně to vždycky přišla tak trochu píčovina. Zvlášť když jsem se na ni sám chystal.
Začátek nebyl kdovíjak hrozivej. Představili nám předsedu komise, kterej vypadal jako umolousaný cosi mezi Profesorem Nulou a služebně nejstarším redaktorem inzertního časopisu Annonce, na sobě nepadnoucí ožvejkanej oblek, šlajfku nakřivo a upatlaný okuláry. Nám tehdy patřil svět, takže jsme mu svorně věnovali opovržlivý pohledy a spiklenecky se chechtali jeho podřimování, který tý „zkoušce dospělosti“ na důstojnosti rozhodně nepřidávalo.
Já jsem ale jako starej trémista měl k posmívání daleko. Jak na potítku jsem si připadal už doma při čištění zubů a největší třesavku jsem ze sebe shodil až ve chvíli, kdy jsem z klobouku vytáhl lísteček, jenž mi z všeobjímající množiny vědění v rámci Základů společenskejch věd přiklepl Sociologii. Až na pár časovejch renonců to šlo, takže největší nervozita opadla. A když jsem posléze elegantně vybruslil ze všech otázek zvídavé češtinářky a žoviálně poklábosil s profesorkou angličtiny, samozřejmě s využitím předpřítomného i předminulého času a kompletního názvosloví popisující výbavu kuchyně (včetně výrazů „frozen food compartment“ a „eggbeater“), cítil jsem, že hvězdy mi jsou v daný den nakloněny.
V duchu jsem chválil prozíravost spolužáků, kteří mě považovali za jednoho z adeptů na šprtský součet čtyři a s neskrývaným optimismem vyhlížel svou královskou disciplínu, dějepis. Tentokrát žádná nervozita. Žádné váhání. Žádné obavy při vytažení otázky vztahující se k přerodu carského Ruska v bolševickou velmoc. Taháky? Nepotřebuji! Atlas s indiciemi? Nač, proboha! Dokonce i profesor dějepisu se šibalsky naklonil s dotazem, zda nepotřebuji pomoc. „Ba ne, poradím si sám,“ opáčil jsem a viděl se, jak se v tom slunečném dni vznáším na obláčku z vědomostí a mířím na akademická nebesa pozdravit Komenského s Brumbálem, na rozdíl od nich však s šancí dál rozvíjet svou moudrost na povrchu zemském.
Já vůl! Předčasně jsem se opájel svým úspěchem a ani si nevšiml, že se předseda komise ráčil probudit a že reaguje zlostným vrčením na jakýkoliv drobný zaváhání v mým projevu. Nepřišlo mi divný ani to, že na mou první velkou věcnou chybu reaguje zuřivým výskokem asi pět metrů vysoko a u druhé už si rituálně vytahuje propisku a pokouší se o seppuku. Prostě kdo v ten moment mohl kurva tušit, že ten oslizlej chlapík je největším jihomoravským expertem na problematiku Rusi a Sovětského svazu, doprdele! A že každý škobrtnutí bude považovat za úmyslný vysrání se před Kremlem a vypálení Leninova mauzolea.
Tak se každopádně stalo, že zatímco já opouštěl třídu s dobrým pocitem, že až na pár lehkých nesrovnalostí bylo všechno v cajku, za dveřma se spustil lítej boj o to, jestli toho ignoranta vyhodit nebo pustit dál se čtyřkou. Nakonec to uhádali na trojku, což jsem tehdy i tak považoval za konec světa, tvrdou stopku při jízdě vstříc univerzitní dráze a jasnej příznak toho, že si už nikdy v životě nezapíchám jinak než za prachy. Ta bolest samozřejmě po chvíli přešla (zapíchal jsem si totiž už na maturitním večírku). Ovšem přesvědčení, že maturita je možná fraška, ale někdy taky pěkně zkurvená, mi už z hlavy nikdy nikdo nevymlátil.
Follow