#359 BLBÝ DOTAZY Z PUBLIKA

Kdykoli někde vidím info o tom, že po filmu bude následovat debata s tvůrci, že v rámci festivalu se dočkáme panelové diskuse se zajímavými hosty nebo že po skončení přednášky pana XYZ bude vyhrazen prostor pro dotazy z publika, tak se mám na pozoru. Přes sebezajímavější hosty či obsah je totiž třeba brát v potaz jak velké je riziko, že se ocitnete v publiku s někym, z koho se vám bude vařit krev ještě několik hodin po konci programu.

Živé diskuse per se – na rozdíl o těch internetových – jsou samosebou v pořádku a když se na konci rozpoutá mezi publikem (či spíše několika jedinci z publika) a přednášejícím úplně jiná, další zajímavá diskuse, hádka či dokonce dojde k porozumění, jsem ráda. Ale publikum (a rodiče) si nevybereš a spíš se ti stane, že sedíš na straně lidí, co kladou dotazy, za které se stydíš, než na straně, která na ně musí odpovídat (což taky asi neni zrovna dvakrát srandovní).

A nemyslím tím dotazy ve smyslu „když něco nevim, tak se zeptám“, to mi žíly nerve, to vůbec ne. Mám na mysli ten typ lidí, co neklade otázky, ale navzdory tomu, že o tématice ví píču, se snaží dotyčného jaksi přelstít, nachytat nebo mu vnutit svůj vlastní a, dle jejich mínění, lepší názor. Jeden příklad za všechny – obšírná přednáška Martina Hilského,  po které se přihlásí cca patnáctiletý chlapec, intelektuál třídního významu, který s očekáváním čestného diplomu na anglistice nebo rovnou otevřených dveří do všech světových univerzit, začne profesoru Hilskému povýšeně a bez pochyb vysvětlovat, že „…si všiml, že v textu, kterého se celá přednáška týkala, má chybu a že by se to asi dost možná mělo překládat jinak, ne?!“. (Chtěla bych mít v sobě jednou tolik noblesy jako MH, který na to reagoval slovy „výtečný dotaz, děkuji vám za něj“ a další půlhodinu trpělivě rozebíral proč to přeložil tak, jak to přeložil…)

Trapno by se dalo krájet, já se snažím předstírat, že v místnosti a na přednášce vlastně VŮBEC nejsem a zároveň vysílat jakési vlny a vibrace, které by jasně dávaly signál, že ačkoli jsem v publiku, necítím se být jeho součástí. A já vím, že to, že někde sedím, ještě automaticky neznamená, že se s tím zotožňuju a že tyto dotazy a připomínky nemá celé publikum, ale max. pár lidí a zbytek není povinen s ním souhlasit. Přes to všechno mi tyto situace nejsou příjemné a něco mi říká, že ignorovat a nic si z takových věcí nedělat se nikdy nenaučím.

Follow

Kdykoli někde vidím info o tom, že po filmu bude následovat debata s tvůrci, že v rámci festivalu se dočkáme panelové diskuse se zajímavými hosty nebo že po skončení přednášky...