#356 ŽE SI NEPAMATUJU TVÁŘE LIDÍ

Moje bejvalá žena měla superschopnost. Bez prdele. Pamatovala si snad všechny ksichty, který kdy v životě viděla. Koukali jsme třeba na film, objevila se tam fousatá postava a vona řekla: “Počkej, hele, to je tenatenaten.” Já nikdy neměl tušení, vo kterym tomatomatom mluví, ale ona mrkla na internet a vskutku: zmíněnej fousáč hrál před dvaceti lety holobrádka v nějakym našem oblíbenym filmu. Jediný komerční využití týhle superschopnosti, který mě napadlo, bylo v rámci boje proti terorismu; že by bejvalý ženě ukázali album se stovkou nějakejch ultrazlejšků a pak ji nechali procházet se po vhodnym letišti. (Pak jsme se rozvedli, takže k realizaci projektu nedošlo).

Já jsem na tom bohužel úplně naopak. Jako bonmot říkávám, že z celýho Holywoodu si pamatuju deset herců a deset héreček, blbý ovšem je, že je to nejspíš pravda. (Nebudu je tady zkoušet vyjmenovávat, protože by to mohlo dopadnout tak, že by jich ani deset od každýho pohlaví nebylo.) “Tenatenaten, jak hrál tohoatohoatoho v tomatomatom,” vždycky se mi někdo snaží vysvětlit, kdo hraje hlavní roli v nějakym novym filmu. Já krčim rameny. Pokud jsem ten odkazovanej film viděl, jsem většinou docela dobře schopnej zrekonsruovat, o co v něm šlo, vybavim si klidně i scény s danou postavou – ale když si je představim, choděj tam lidi s prázdnym místem na místě ksichtu. Prostě nevim. Já se stát očitym svědkem vraždy, jsou pachatelé ouplně v cajku.

Blbý je, že tohle nemám jenom u herců. Občas se mi stává, že mě někdo pozdraví – a já prostě netušim, která bije. Jasně, jednou za čas se může stát, že na vině je alkoholické okno, ale tolik jich zas nemívám. Jakožto novopečený otec chodívám Attilu jr. venčit do Stromovky a minulý týden jsem tam viděl běžce, který na mě z dálky mával tak, že si rozhodil rytmus kroků. Nejistě jsem se usmíval a doufal, že mě mine; zastavil se ale u mě a já se marně rozpomínal, odkud ho sakra znám. Naštěstí během pár vět zmínil cosi, díky čemuž jsem si ho dokázal jasně zařadit; pondělní blízké setkání hodně nejistého druhu (rovněž ve Stromovce) bohužel už tak dobře nedopadlo.

“Ahoj, Attilo,” pozdravil mě kdosi ve stánku u Šlechtovky, koupil si kafe stejně jako já a pak jsme strávili příjemnou dvacetiminutovku v družné debatě o strastech a slastech scenáristického života. Já bohužel promeškal tu vhodnou chvilku, kdy ještě šla říct nějaká ta varianta na “kdo sakra seš, cizinče?” (protože když tohle neřeknete do pěti vteřin, je jasný, že budete za debila a s každou další vteřinou za ještě mnohem, mnohem většího debila), ale vcelku příjemně jsme si popovídali. Celá událost se dokonce zdála skončit happyendem, protože dotyčný zmínil, že by pro mě možná měl práci a až to projedná se šéfem projektu, ozve se mi; paráda, říkal jsem si, až zjistim, kdo to je, tak už ho určitě nikdy nezapomenu. Blbý ovšem bylo, že když vstával, řekl: “Hele, pošli mi na mail něco, cos napsal, ať to můžu šéfovi ukázat.” Zamával a byl pryč, nazdar bazar, u Bucků zhasli.

Follow

Moje bejvalá žena měla superschopnost. Bez prdele. Pamatovala si snad všechny ksichty, který kdy v životě viděla. Koukali jsme třeba na film, objevila se tam fousatá postava a vona řekla:...