#684 HUDEBNÍ MASAKRY

Hudební Masakry mě dřív docela bavily. Většinu z odkazovanejch videí jsem sice už znal z nejrůznějších diskuzních fór pro smějící se bestie, ale bylo fajn mít hudební kreatury českýho internetu někde archivovaný. Jenže poslední dobou jsou témata Hudebních masakrů zábavný asi jako sledování krimi zpráv. Když navíc člověk, kterej si udělal jméno zveřejňováním masakrů, začne kázat, že je špatný dělat si z masakrů legraci, tak mi v tom něco hodně smrdí.

Začalo to asi článkem o Lucce Vondráčkový. Proboha, existuje něco víc uncool než hejtovat v roce 2013 holku, která se hejtovala už před dvaceti lety? Myslel jsem, že už se tak nějak obecně ví, že posluchači Lucky Vondráčkový jsou něco jako podporovatelé Tomio Okamury: žádnej normální člověk je osobně nezná, ale všichni jsou halt smířený s tim, že i takoví lidi maj volební právo.

Definitivně to u mě ale Jarda Konáš prohrál v souvislosti s klipem Lea Beránka. Co chtěl do prdele víc, když na něj tahle steroidová parodie na rappera udělala diss? Jako pardon, když jsem študoval tadytuhletu textařinu a často se tím oháním, tak ukážu, že mám koule, poprosim nějakýho kámoše o slušnej beat a sejmu Lea jeho vlastní zbraní. Do prdele, “Leo Beránek”. Znáte snad jméno, ze kterýho by se snáz dělala prdel?

Tahle nadstavba mi u Hudebních masakrů prostě zoufale chybí: ve snaze o politickou korektnost a jakousi pseudoobjektivitu jsou články na Hudebních masakrech napsaný asi tak stejně zábavně, jako když šprtka píše slohovou práci na téma Můj nejhezčí zážitek z prázdnin. Když si člověk přečte komentáře k nominovaným na Zlatýho Davida, dostane ve třech větách lepší charakteristiku než ve dvoustránkovejch postech na Hudebních masakrech.

Pak je tady ten pořad na Streamu, žejo. Samozřejmě chápu, že se dneska všechno vyrábí s rozpočtem nula nula nic, ale něco tak zoufale nenápaditýho a nezábavnýho aby člověk na českym internetu pohledal. Jestli totiž Jarda Konáš neni nikterak mimořádnej slovotepec, tak moderátor je ultrašpatnej. Jsem snad jedinej, kdo má během každýho videa strach, že v dalšim záběru umře smutkem?

Ve svym (před)poslednim postu nás tenhle pravdoláskař český hudební žurnalistiky zmínil jako ty, který se vezou na vlně nasranosti. Já teda nevim – uznávám, že sám mám občas sklony k pobouřenýmu pravdařinkování, přesto doufám, že většina našich pravidelnejch čtenářů se k nám chodí primárně bavit a ne nasrat. Že většina lidí chápe, že se u nás na blogu žádné užitečné informace nepodávají. Nepřestane mě tak fascinovat touha Hudebních masakrů páchat dobro. Představa, že si někdo přečte článek na Hudebních masakrech a řekne si „ó jé, mně se líbí špatná muzika, jsem to ale truhlík, tak pudu a stáhnu si radši nějakou dobrou“.

Je mi jasný, že za dnešní kýbl špíny dostanu pořádnej pojeb, protože kolem Masakrů už vznikla početná komunita uctívačů považujících hlas svého mistra za slovo boží – komunita stejně netolerantní a fanatická jako komunity uctívačů Lucky Vondráčkový, Šlágr TV nebo podobnejch věcí. Ale nemůžu si pomoct. Na Čili Chili se totiž o Jardovi Konášovi píše, že je “na křižáckém tažení proti kýči v českém éteru”. Já si ovšem místo křižáků představuju rytíře úplně jinýho. Psal o něm před pár set lety nějakej Cervantes a byl to teda hodně smutnej a hodně směšnej hrdina.

Já byl Bič Boží, ještě když Jarda Konáš tahal kačera.

Follow

Hudební Masakry mě dřív docela bavily. Většinu z odkazovanejch videí jsem sice už znal z nejrůznějších diskuzních fór pro smějící se bestie, ale bylo fajn mít hudební kreatury českýho internetu...