Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #346 KDYŽ NEVIM, JESTLI NĚKOMU TYKAT, NEBO VYKAT

#346 KDYŽ NEVIM, JESTLI NĚKOMU TYKAT, NEBO VYKAT

Posted: Duben 11th, 2012 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 1 Comment »

Radši si s lidmi tykám, přesto nejsem a priori proti vykání; občas je příjemné držet si už čistě lingvisticky odstup od lidí, od kterých si člověk odstup držet chce – třeba od policistů, prodejců mobilních tarifů nebo absolventů obskurních oborů na filozofické fakultě, když se mě ptají, jestli si k tomu dám hranolky. Stejně ale závidím jazykům, ve kterých je problém tykání/vykání vyřešen jednou provždy a stejným způsobem se oslovuje pán i kmán.

Samozřejmě nemluvim o situaci, když jsem někomu představován; zařídim se podle toho, v jakym módu oslovování jsem já s představujícím a představující s představovaným a nazdar bazar, žádnej stres. Blbý ovšem je, když někoho kontaktuju poprvé, nemluvě o situacích, kdy jsem se s někým už viděl, ale podařilo se mi zapomenout, jak jsme si to napoprvé nastavili.

Pak babo raď. Jasně, existujou témata, který samy o sobě určujou vhodné mluvnické číslo při oslovení; když budu shánět práci v investiční bance, tykání myslim nebude úplně vhodný, když budu pro změnu shánět drogy, vykání asi nebude nejlepší způsob, jak přesvědčit neznámýho dealera, že nejsem vejška.

Pořád je tady ale spousta okamžiků, kdy mi připadá, že tykání by mohlo znít trochu moc osobně – a vykání pro změnu trochu moc neosobně (zaplať Jehova, že onikání už se z jazyka vytratilo). Jasně, za ta léta nejistot jsem se naučil minimálně psát zcela neutrálně – lingvisticky by se tomu říkalo asi nikdokání. Kdykoliv ale začínám mail neutrálním oslovením (“Zdravím!”), pokračuju za použití nevyjádřeného podmětu ve středním rodě (“Jen jsem se chtěl zeptat, jestli by šlo…”) a končím bez pozdravu (“Díky za odpověď, Attila”), připadám si trochu jako idiot.

«
»