#278 PROHRÁT HRU

Asi je to známka jisté slabosti charakteru, ale jak já se dostanu k nějaké píčovině soutěžního typu stává se ze mě hyena. Nemá cenu předstírat, že tomu tak není, každej, kdo mě zná víc, stejně ví, jak to je…Strašně mě sere nevyhrát = prohrát všechno možný a to zejména v ožehavých partiích prší, žolíků, pokeru, Čoveče – nezlob se, AZ kvízu, Scrabblu nebo v debilních piškvorkách. Strašně mě sere, když se mi nedaří v sudoku, když nedohraju Solitaire nebo level v Cut the rope. A je mi jedno, jestli hraju proti malejm dětem, proti počítači, proti nejlepší kamarádce nebo (nedejbože) proti zkušeným hráčům z klubu deskových her Panáček, protože já mám vždy! dojem, že vyhrát bych měla zrovna já a běda, když se tak nestane. Je mi to zpětně občas i trochu líto, když se tak probírám vzpomínkami na hysterii, se kterou se snažím vyhrát Kloboučku, hop! nad pětiletou holčičkou i v situacích, kde by jí každý jiný člověk nechal vyhrát už z principu. Já bych, taky už z principu, nenechala vyhrát asi nikdy nikoho.

A ono to nese svoje „ovoce“. Málokdo si se mnou chce dobrovolně zahrát partii dobré deskové či společenské hry, protože nikdo nechce poslouchat moje falešné konspirační teorie o spiknutí spoluhráčů. A když mě teda i moji nejmenší sourozenci nechávají schválně vyhrát, tak to mě zase nebaví, protože to přece není pravá výhra… No škoda, přeškoda – já mám hry ráda a pokud má někdo podobný problém jako já nemůžu nedoporučit tzv. kooperativní hry typu Pandemic, kde všichni hráči bojují proti hře, to je tak asi jedinej případ, kdy se můžu bavit s přáteli, aniž by se museli bát, že jestli jim to půjde líp než mě, přetáhnu je herním plánem.

A tohle mi taky docela jde…

Follow

Asi je to známka jisté slabosti charakteru, ale jak já se dostanu k nějaké píčovině soutěžního typu stává se ze mě hyena. Nemá cenu předstírat, že tomu tak není, každej, kdo...